Své myšlénce.
I.
I.
Myšlénko má! Rci, kdo by víc pro tebe dal, než já!
Slyšíš ty kletby, padající na mou hlavu?
A tady stojím, oběť za tebe, však hrdý dosavad,
a chvějící se rty šeptají: Nikdy nazpátek!
A já juž mnoho za tě dal a nazpět nepůjdu,
nechť hřmějí salvy pokrytců a lotrů placených,
já nemohu tě zaprodat za nepoctivý klid,
raději padnu, vzdechnuv naposled: Myšlénko má!
II.
II.
Chtějí tě sevřít železnými kruhy, Myšlénko,
a uzavřít do žaláře pod sedmi zámky!
Jsi příliš jim samorostlá a příliš smělá,
rušíš je v klidných požitcích a v klidném šíbalství.
(Ti ubozí, jež právě odsoudili do sibířských dolů!)
A všichni se shodují, že nutno tě vyhladit,
na slavném koncilu se lesknou uniformy všech barev,
starých i mladých, radikálů i konservativních.
47
Ale my se homericky smějeme... smějem se, Myšlénko má!
Ať zavrou nás do žaláře a spoutají naše perutě!
My suggescí vzdechů svých otřesem nebesy
a vrhneme ohnivé blesky do srdcí, jež pomstí nás...
48