Smír.
I.
I.
Slyš, drahá, nad sšeřelým krajem
stlumená hudba zvonů zaznívá...
teď je tu chvíle, kdy se otvírají srdce,
hodina odpuštění, hodina vášnivá.
Nuž, nakloň srdce své a zpovídej mne,
ty květy kolem svědky jsou mé lítosti!
nuž, rozhřeš vinu mou, bych očistěn zas mohl
v tvé stonout náruči a zapomenout svojí hříšnosti...
II.
II.
Zas budem spolu písně hrát,
písně z bouří vykvetlé...
zas budou zraky štěstím plát,
na březích řek až budem hrát,
kol měsíc házet bude světlo své!
A řeky budou klidny již,
labutě klidně na nich snít...
ta volná čela... žádná tíž
nebude hruď nám svírat již
a žádný pes nebude v smír ten výt!
69