Ticho v duši.
Jako ve starém a opuštěném parku
za podzimních stmívání s plýhavým smutkem,
takové je ticho a takový klid v mé duši.
...Trochu života a mnoho umírání...
...Trochu dusených výkřiků a mnoho pláče...
Ale vím, je to klid tajemných tušení bouří,
jež zaspaly náhodou několik hodin v prohlubních jezer,
je to klid spoutaných před večerem poprav...
A zdá se mi někdy, že bouře už v dálce na buben hlučí,
a zdá se mi občas, že umíráček zacinkal s věže. –
Ach Bože! Jsem slepý, co zatím Osud děsné přípravy snuje;
toliko instinkt strachu a bázně šeptá mi cosi...
– – – – – – – –
Ale pak přijde vše náhle!
Bouře udeří v bubny, zaječí trubkami všemi!
A bude to vítězný pochod strašlivé Pomsty
v nepřipravené město branami nespuštěnými!!
Plameny věží vykřiknou do tmy,
zvony poplašné roztají v žárech.
! Vražda půjde ulicemi na rozkaz Pomsty
a Spící pod meči nehlesnou ani.
30