Po černém pohřbu.
Nejdříve přece jsem touhy své pohřbil...
To byla především zbytečná přítěž! –
...Ještě jsem plakal, když odešly poslední sny
a nechaly portály otevřené prázdných již síní...
Sněhy svítily modře do klidu mé celly,
syčící ticho sedlo zas v šedivé kouty,
a zpívalo známou, monotonní melodii...
Mozkem mi táhla vzpomínka černého pohřbu,
mrtvých tužeb pohřbu chudého,
bez kněze a zpěvu,
bez hudby a světel;
a za truhlou kráčel jsem jediný já.
– Kolem, z povzdálečí, křičely výsměchy Vzpomínek-jásajícíchVzpomínek – jásajících nepřátel.
Bolest divoká stiskla náhle mou duši.
Vzpomínky! – Ty zbyly mi dosud!
: – Ty vyčítaj’ zákeřně Vinu!
Přede mnou tančí a v tam-tam bijí!
– Skočil jsem po nich.
Krev zuřila Pomstou v mých žilách!
Strh’ jsem Je k zemi a radostně škrtil.
...Ale bylo to marno!...
54
Když myslel jsem, že vítězná vražda skončena již,
když v lože jsem uleh’,
vstaly zas tajně,
v loži mne přepadlypřepadly,
tisíci žhavými jehlami probodaly mozek,
probodaly duši!!
...Svíjím se a zoufale křičím...
...A odnikud pomoc!...
Snad zahynu mukami hrůzy a děsu,
snad zahynu strašlivým dědictvím zapadlých předků.
55