Anarchisti
Když mladík z gymnasia do života vstoupí,
není moc moudrý, spíše bych řek’ hloupý.
Co na střední se škole naučí,
nemůže potřebovat nikdy v žití.
Však může mezi pražské anarchisty jíti.
Ti ho přijmou s otevřenou náručí.
Také já svého času odhodlaně
dal jsem se k této zajímavé straně.
Tu ovšem doba práce nastala mi:
musil jsem prodělat nesčíslné flámy
a vyslechnout přednášek a řečí mnoho.
Hlava a břich mne dosud bolí z toho.
Chodil jsem na četné tajné schůze,
kde řádila anarchie v plné hrůze,
kde vlasatí ševci a studující
seděli, těžkou chmuru v líci,
a mluvili o velké budoucnosti
při štamprli či při sklenici,
o stávající shnilé společnosti,
jež ssaje naše mozoly,
a o zločinné svévoli
spuchřelé buržoácké kasty.
A jiné podobné žvasty.
Byli jsme svobody nejpřednější stráž
a čekali jsme po hospodách, až
nastane velký převrat sociální.
Hlavní věc byla stávka generální.
17
To znamená: zastavení veškeré práce.
V tomto punktě nebylo mezi námi zrádce.
Odvahu a sílu pro budoucí činy
dodávaly nám hlavně lihoviny.
Co vypilo se v oné dobědobě,
už nemohu si pamatovat,
však mnohý šenkýř na Žižkově
by mohl o tom vypravovat.
Leč zbytečně mu na to vzpomínati –
kdo zůstal dlužen, už mu nezaplatí.
Též klidné obyvatelstvo ze Žižkova
nás jistě věrně v upomínce chová.
Vždyť často anarchie vřava děsná
je v noční době burcovala ze sna.
Neboť kamarádi na přední stráži,
jakmile byli jednou v ráži,
tropili v ulicích kraval veliký:
pískali, škádlili strážníky,
tloukli do rouleaux a mnohou jinou psinu.
To je tak zvaná propaganda činu.
Takovým způsobem, abych mluvil krátce,
všechny potřebné anarchistické práce
jsem v nedlouhé si době osvojil.
A plným srdcem nadšený jsem byl
pro bratrství a volné individuum,
pro kontušovku, višňovku a rum.
Však anarchismu zanechal jsem brzy.
Která pak legrace za čas neomrzí?
Celé to hnutí nehodí se pro mne.
18
Mám požadavky celkem skromné
a žiju v poklidu a lhostejnosti
v spuchřelé měšťácké společnosti,
jež ssaje moje mozoly.
Mne to však příliš nebolí.
Snad skupina bývalých kamarádů
v mém jednání bude vidět zradu
a jejich pomsta strašlivě mne zdrtí.
Snad je už podepsán můj ortel smrti.
Strach mívám občas věru,
že jednou v nočním šeru
vystoupí na mne z příhodného místa
některý pražský anarchista
ve tmavém plášti s rozcuchaným vlasem,
a řekne tichým, příšerným však hlasem:
„Padouchu zrádný! Ani krok zpátky!
– Půjč mi dvě zlatky.“
Bohudíky! Přijde-li ten atentát,
nemůže se mi nic zlého stát,
neboť kapsa má je pořád čistá.
V tomto ohledu jsem posud anarchista.
19