V březnu 1918
Jarní vánek opět tiše
od chicagských jatek dýše,
tak že už je ve vzduchu
cítit jara předtuchu.
Slunce svítí nad prérií,
srdcem všichni čerti šijí,
láska stoupá v duších všech
jako míza ve stromech.
Do přírody každý chvátá
nadšen, že je konec bláta
a že brzy dokoná
divadelní sezona.
Kvapem se již dlouží dnové,
i ty, co jsou bez vepřové,
masa, mouky pšeničné
a jiné bez rozličné.
Vzhledem k vážné době této,
kdy se rychle blíží léto
s vedry, při nichž kůň by pad,
záhodno by bylo snad
zavést podobných dní řadu.
Neděle by ku příkladu
obliby snad došla tu
bez prádla a bez šatů.
155
Tvoru každému, jenž živý,
z německé té ofensivy,
jež se valí na Paříž,
beztoho je horko již.
Hindenburg děl slova chlubná:
„Prvního tam budu dubna.“
A ten Němčour tentokrát
s to je držet slovo snad.
Naši ustupují znova.
Málo těchy pro nás chová
starý výrok přehloupý,
moudřejší že ustoupí.
Němci dělo postavili,
kterým přes půl světa střílí
moderní ti raubíři,
na co jen si zamíří.
A což, kanon vynajdou-li,
jímž přes celou zeměkouli
velký šrapnel vystřelí
do svých vlastních zad?
156