VETŘELKA.
Já tehdy dlel u lůžka Tvého,
když vzkázala Jsi pro mne v spěchu,
v lesk oka hleděl chorobného
a naslouchal jsem Tvému dechu.
Jak matka chorobnému děcku
jsem pohádkou Ti dával těchu
sám dobře cítě tíhu všecku. –
Jas slunka plnil pokoj září,
a já Ti, jako matka děcku,
přec zpíval písně s jasnou tváří
a nutil veselým se býti. –
MněMě děsila Tvá červeň tváří...
ač zdobilo Tvou hlavu kvítí,
jež přines’ jsem Ti k potěšení...!
Ten poslední dar ve Tvém žití!
26
A věděl jsem, že možno není,
by z nemoci se’s uzdravila –
přec doufal jsem v bláhovém snění,
a naděj v srdce teplo vlila.
Já líbal Tvoje ručky krásné,
v nichž ochabla již všecka síla –
v Tvé oči zřel jsem, dřív tak jasné,
(však nyní horečnatě bílé,)
jak oheň jich pozvolna hasne.
I zvuky hlásku, mně tak milémilé,
již zanikly, je bolest tíží...
Zde květ umírá v mladé síle!
Ty pásky, jež nás k sobě víží,
teď Osud mocí strhnout hodlá...
A úskočně se kol mne plíží
ta nemoc Tvoje, divá... podlá!
– To cítil jsem! – A v moji duši
se bolest trnu ostny vbodla
jak v předzvěsti, že ztrátu tuší! –
Já plakal – prosil Boha v bolu
tak úpěnlivě... s celou duší:
by oba zemřeli jsme spolu! –
Však marno! – Zřel jsem ve svém pláči,
jak ručka Tvá klesala dolů...
27
jak ústa sotva dechu stačí...
jak údy Tvé pozvolna chladnou...
jak oči se do lebky stáčí...
a krásné růže v tváři vadnou...!
28