VETŘELKA.

VETŘELKA.
Já tehdy dlel u lůžka Tvého, když vzkázala Jsi pro mne v spěchu, v lesk oka hleděl chorobného a naslouchal jsem Tvému dechu. Jak matka chorobnému děcku jsem pohádkou Ti dával těchu sám dobře cítě tíhu všecku. – Jas slunka plnil pokoj září, a já Ti, jako matka děcku, přec zpíval písně s jasnou tváří a nutil veselým se býti. – MněMě děsila Tvá červeň tváří... ač zdobilo Tvou hlavu kvítí, jež přines’ jsem Ti k potěšení...! Ten poslední dar ve Tvém žití! 26 A věděl jsem, že možno není, by z nemoci se’s uzdravila – přec doufal jsem v bláhovém snění, a naděj v srdce teplo vlila. Já líbal Tvoje ručky krásné, v nichž ochabla již všecka síla – v Tvé oči zřel jsem, dřív tak jasné, (však nyní horečnatě bílé,) jak oheň jich pozvolna hasne. I zvuky hlásku, mně tak milémilé, již zanikly, je bolest tíží... Zde květ umírá v mladé síle! Ty pásky, jež nás k sobě víží, teď Osud mocí strhnout hodlá... A úskočně se kol mne plíží ta nemoc Tvoje, divá... podlá! – To cítil jsem! – A v moji duši se bolest trnu ostny vbodla jak v předzvěsti, že ztrátu tuší! – Já plakal – prosil Boha v bolu tak úpěnlivě... s celou duší: by oba zemřeli jsme spolu! – Však marno! – Zřel jsem ve svém pláči, jak ručka Tvá klesala dolů... 27 jak ústa sotva dechu stačí... jak údy Tvé pozvolna chladnou... jak oči se do lebky stáčí... a krásné růže v tváři vadnou...! 28