MODERNÍ POSUDKY.
Herec-Novic:
Buď pozdravena, kněžko umění!
V Tvůj vcházím chrám se zasvětit,
a v obět skládám srdce své i duši.
Mne přijmi, prosícího, pod svůj kryt –
ve šlépějích Své vůle nech mne jít! –
Já prosím úpěnlivě s celou duší. –
Musa-Thalia: (ironicky.)
Jak pěknou řečí prosit znáš
a hlas Tvůj zvučný. – Rci mi tedy,
zda pamět svou tak dobrou máš,
že řekl’s vše bez napovědy?! –
Novic: (udiven.)
Já nechápu zbla z řeči, odpusť, Tvojí!
Co řekl jsem, to z hloubi duše plyne...
má žhavá touha dřív se neukojí,
a k divadla se prknům mocně vine.
Ó vyslyš mne!
68
Thalia: (trpce.)
Jsi student snad,
jenž, zahálčivý, neučit se chtěl,
a propadnuv, byl bázní jat,
a před trestem se chvěl:
(paroduje:)
„Kam teď“ – přemítal’s asi –
„teď domů nesmím z hanby, studu –!
Na řemeslo jít? – Tam jsou špatné časy
a práce moc! – – Již vím, čím budu:
Ó! Hercem! Tam je život snadný
a práce málo!!“
(k novici:)
Řekla pravdu jsem?
Nu, odpověz – –
Novic: (zkrušen.)
Tvé řeči ráz tak chladný
mne neodstraší. – Líbat budu zem,
jež šlépěje Tvé nosí svaté...
Až seznáš srdce mé, tak touhou jaté
po svatém Tvém, o Muso, umění,
to ihned úsudek Tvůj pozmění.
Chci prospět vlasti, tříbit srdce lidu...
být těšitelem – tišit hlad a bídu;
ve srdci svaté touhy idealy –
v před kráčet k vytčenému cíli. –
Byť v cestě mně i hory stály,
já cítím porazit je dosti síly...
jen neodvrhuj mne!
69
Thalia: (trpce.)
Zas slova...
a pouhá slova, jež sladce plynou tak.
Však kde je čin?
(s ironickým smíchem:)
jej srdce chováchová,
a sice tak hluboko, že jej nezří zrak!
Novic:
Což nevěříš mým slovům?
Thalia: (trpce se smějíc.)
Ni za mák!
Těch slibů slyšela jsem tolik již,
a všechny stejně sladce zní...
však žádný skutku není blíž.
Jdi cestou dál! –
Novic:
To nemožno! Duch sní
a touží jen po vyplnění tužeb. –
(vřele.)
Svou duši čistou, srdce vřelé
ti podávám. – Mne přijmi do svých služeb
a zasvětím Ti žití celé.
Thalia: (vážně.)
Mám soustrast s tebou! – Času dost,
by’s prchnul v dál.
Novic: (pevně.)
Toť nemožnost!
70
Thalia:
Ta dráha, kterou sobě nyní volíš sám,
ta není seta růžemi, – leč trním jen,
a mníš-li, pohodlná je – toť klam. –
Sta strastí, svízelů –
Novic:
Byť každý den
mne Osud nepříznivou stihal ranou,
přec silen jsem, a s hrdým čelem
se rváti budu s nepřítelem.
Thalia: (s úsměvem.)
Tvá síla ochromí – jen žerty stranou!
Což zbude ti, až síla tvá se zláme?
Novic:
Mé idealy!
Musa:
Zdání tvé tě klame!
Tvé idealy, jež jsi’s tvořil v duši,
při prvním strádání se shroutí v prach
a bída, neuznání tak tě zkruší,
že síly nebude na nový vzmach.
A sláva-li tě láká, zvučné jméno jen:
to vzdušná bublina, mně, hochu, věř!
toť víno opojné, jež kouzlí čárný sen.
Však soudným okem, chceš-li, měř:
pak seznáš, sláva že je cetka zlatá –
vrch leskne se... a spod je plná bláta!
To věř!
71
Novic: (s nedůvěřivým úsměvem.)
Mně odpusť, k otázce že nové
své rety otvírám. – Proč tolik zasvěcenců máš,
když taký úděl jich?!
Thalia:
Ty poctivým se býti zdáš!
Nuž odhalím ti, jací jsou tví snové,
a pomohu ti v hlubin vniknout taj:
Těch málo je, co idealy maj’
ať porouchané! – ač dříve jak tvé plály
a silné byly, jak mramoru skály...
těm zbyly již jen trosky, a nic více.
Je to, jak s komárem, jenž kdesi žil
tak klidně. – Tu zlákal jej plam svíce
a on si křídla popálil!
Novic:
Ti druzí?
Thalia: (opovržlivě.)
To je pěkná cháska!
Ten jeden zahálčivý darmošlap se zasvětil
mým službám proto, že jej sklame kráska –
ten druhý, aby pohodlně žil,
ten proto zas, by pod záštitou mojí
jen svému chtíči holdoval...
ten zloděj je, a onen v dluhách stojí,
ta kuplířkou je, ona nevěstkou je zase...
tu potřísnil zas veřejnosti kal...!
(bolně se směje.)
72
Toť definice!! – Z těch tvých idealů, zdá se,
ti pro můj chrámek nezbylo ni špetky!
Ba, pravdu dím! – Jsou bezcenné již cetky
teď u divadla čest a dobré jméno!
Ach, bohužel!
Novic: (nadšeně.)
Přec hodlám s duší čistou
si vybojovat svého žití věno.
Já nevzdám se! – Mám vůli pevnou, jistou,
a prosím znovu: Přijmi obět moji!
čest, svaté umění nechť v ochranu mi stojí.
Thalia: (po chvíli rozmyslu.)
Ač zklamání již zažila jsem, věř mi, mnoho,
přec věřím ti a světím účel tvůj!
přec znovu zase odvážím se toho,
že přijmu tě co kněze ve chrám svůj.
Buď hercem! – Cti své umění a haj svou čest,
probouzej city k dobru, lásku k umění...
toť pravý úděl herce jest.
Nechť vlivy okolí tvou duši nezmění! –
Nedej se svésti opájivým citem slávy
a nezapomeň na života účel pravý. –
Buď hercem! – Po hloží a trní spěj! –
(políbí jej.)
Zde polibek! – A Bůh tě provázej...!
73