ĎÁBLOVY SONETTY.

ĎÁBLOVY SONETTY.
Kdy’s vyšel Ďábel na zem mezi lid, by pátral, možno-li co ulovit! Tak chodil, bloudil, zkoušel, sváděl, hrál, všem ctnostným lidem do očí se smál... když hříchu símě zasel, odlít’ dál! Kdes muže zřel, jenž v bídě postaven, štván Osudem, o hladu den co den si smyčku na hrdlo již hodit chtěl, když jinou v poctivosti spásu neviděl – – tu Ďábel lákavým mu hlasem děl: „Jen vzhůru hlavu! – Pohlédni mi v oči a netřes se jak děcko! – Jsi přec muž! Zavrhni víru stokrát kletou už a hříchem začni, jenž do duše vskočí. A nerdi se, a neklop studem očí...! Svou myšlenkou i činem peklu služ! Svět hříchem počal – kol něho se točí... jen začni malým, k velkému se tuž. Jak sladce chutná, láká, voní ten vábný hřích, jenž zná tak opájet... Nech příšery, jež po činu tě honí, 53 svou vlastní krví srdce napájet. Když Osud jinak, než tvá vůle, zvoní: co dýka nezmůže, to skoná jed. Proč chvěješ se?! – Ten čin ti hrozným zdá se? – Proč bledne líc tvá? – Strachem snad před hříchu trestem? – To jen povídá se... Vždyť netrestán je mnohý, který vraždil, krad! Či věříš v život duše v smrti čase – ve věčný oheň, muka, dým a smrad? To báchorky jsou k postrašení zase, by před hříchem byl každý svatou bázní jat! Jen porovnej! –: kdo v světě vládne hříchem, že v blahobytu žije, světem ctěn – že miláčkem je štěstí i všech žen... Číš rozkoše on pije s bujným smíchem...! A ten, kdo svatě žije v bludu tichém? Ten v kalu zmírá... bídou umořen..!“ –umořen...!“ – Již símě zasel! – – Letěl dál....dál... Zde párek milenců v objetí stál na kraji lesa... Hle, Ďábel staví vzduchem let... jde blíž: zří dívku úzkostně se chvět – a v duši plesá. Pak tiše do ústranní stoup’... a plíží se jí v srdce, duši hloub zlá slova běsa: 54 „Proč rdíš se, milence když ve objetí se tvého retu jeho dotkne ret – proč chvěješ se a prosbou plníš hled, kdy lásky touhou zříš se jeho chvěti?! Jsi bláhová, že vnad svých vonný květ tak úzkostlivě skrýváš...! – Známo je ti, jak mnoho sladkých požitků ti láska světí? – Jen okem jiným pohleď v svět....svět... a nezapírej! – Vím, že sama toužíš po lásky slastech a milostných hrách... že myšlenkami tělo, duši soužíš...! Pryč se ctností! – Buď světlo v těchto tmách!! Což nemůž’ splněno být, po čem toužíš a co tě trápí dnem a tíží v snách?! Je hloupý názor: manželství že svato a láska volná ceněna co hřích...! Co po světě mi! – Co mi lidu smích, když vykoupím si blaho, štěstí za to...?! Či děsíš se, co přines’ by ten hřích? Že plodu lásky volné v světě klato...?! To břímě můž’ být lehce s tebe sňato a nejlepší je nevypátrá čich. Jen pomoci mé doufej v každé době! Mne najdeš všude, ve všem, vždy a hned: před hanbou padlých pomoci dám tobě, 55 by hříšný plod tvé lásky nezřel svět... Ve krisi největší... a živlů zlobě mne kulka nahradí... i dobrý jed..!“ –jed...!“ – Pak tiše zasmál se – a vzlétnul výš a díval se, jak símě hříchu zraje, jak bujně roste v nových hříchů tíž... Zas letěl dál, sít símě v jiné kraje – a k dívce jiné (dobře známé již) zas novou melodii v duši hraje: „Buď pozdravena, dívko bledá! Jsou vyžilost a bledost barvy pro můj zrak...! Tak mám tě rád! – Vždyť žití tvoje pak se jedním hříchem zlomit nedá. Jsou staré bájky to, že sedá hřích rodičů na dětech jako zhoubný mrak... Jen nechvěj se..se... to pravdou není! – Však slast jiná... mocnější tě hledá – –! Buď hrda tím, že není muž, jenž zřel kdy vnady těla tvého v bouřném chvění... Že není žádný, kdo by říci směl, že muži podlehla’s ve toužném snění. – A kdyby snad se hřích tvůj mstíti chtěl, snad zbude čas ku jeho napravení...:napravení...!“ – Tak sváděl, lákal, léčky kladl – kam stoup’, tam ctnosti kvítek svadl... 56 kde zavzněl v duši jeho smích, tam dobro svadlo, vzbujel hřích, a po hříchu se čin ven kradl. – Až jednou však na toulkách svých se s pokrytcem na cestě střet – tu zmlknul jeho bujný smích a před pokrytcem sehnul hřbet: „Aj, výborně! – Ty dobrou masku máš, a dobře hrát a lidi šálit znáš...! Tě učit?! – vskutku marná, brachu, věc... ač mistrem ve lži jsem: ty’s větším přec! Je směšno, když své oči vzhůru dáš a svatě tváře se, lid okrádáš. Na ženy nadáváš i na tanec... a největším jsi sám jen lotrem přec. Ó, s tebou nechci, příteli, nic míti..!míti...! Jdem’ směrem různým, každý v jinou stranu, je nutno nám se nyní rozejíti – a nechci... nemohu tu snésti hanu, že lepším ďáblem mne ty můžeš býti, až otevřem’ ti černou pekla bránu.“ 57