U MRTVOLY.

U MRTVOLY.
Ten budoir Tvůj pln je vůně, kol v stěny černý smutek vložen... a duše má, ta choře stůně. Ten ostatek Tvůj v rakev vložen, v tu černou rakev v katafalku, a plamem svící matně zářen. Můj vzdech se tratí v černa dálku, tam zapadá v vod, mlhy tůně, když zřím Tě ležet v katafalku... A duše má zas choře stůně. Ten svící plamen mihotavý v Tvém budoiru, plném vůně, mi vrací vzpomínek proud dravý: já zřím Tebe před krátkým časem... vlas září Tobě zlatoplavý – 30 Tvá slova zní mi stříbra hlasem – Tvá ústa šepcí ševelivě a oči září blaha jasem... Však nemoc Tvá Ti hrůzodivě již žití podrývala letem – ač v život hleděla’s tak snivě, přec tušila’s, že s tímto světem se loučit budeš v krátkém čase, jak květ uvadá parným letem. – Co bolestí se chvělo v hlase, když řekla’s: „Nesejdem’ se více!...“ a mne tuch divný jímal zase... Hle! – nyní kol Tě v řadách svíce, Tvých očí víčka tíží dolů, a nachem nebarví se líce... Tak stál jsem v němém, tichém bolu, na srdce mé žal těžký padl, proč nezemřeli hned jsme spolu – proč pouze Tvůj květ žití svadl. – A v duši mé čin v skutek vzešel, ve mozek běs spár ostrý kladl... Já tíhu žalu tupě snášel, když svíce plam svůj v tvář Tvou splály, a jednu po druhé jsem shášelshášel. 31 Ten bol můj zašel kamsi v dáli a myslil jsem: vždyť ona žije! to Osud hrou mne svojí šálí...! A Tvé mne hřály v tváři dechy – já cítím, jak Tvé srdce bijebije, a slyším bolné slov Tvých těchy... v to slední sten mé agonie....agonie... 32