MNĚ ZDÁLO SE...

Ruda Mařík

MNĚ ZDÁLO SE...
Mně zdálo se, že umřel jsem dnes ráno... a nebylo mi útěchy té dáno, bych s milými se rozloučil. Já okem skelným v nebe jasno hleděl a na rtu mém strnulý úsměv seděl, jejž smrtný zápas vyloučil. Mé srdce ztuhlo, jež tak žhavě plálo! teď nehybno, tak jak by klidně spalo, a tlukot žil mých ztich’ – i mozek můj je prázden všeho pojmu, je prázden myšlenek i lidských dojmů, a tím i odumřel mi smích. Též ztichl hlas, jenž o lásce Jí šeptal... a také ten, jímž častokrát jsem reptal, že na světě jsem nešťasten. – Mé srdce tlouklo pro Ni, dýšíc láskou, můj život k slovu Jejímu byl páskou tak slabou úzce připojen. A k vůli Ní jen puklo srdce žalem, nemohouc žíti v trápení tom stálém, nemohouc zdusit lásky cit. A Ona, když mne nyní kryje země, tu nepřišla ni s jednou slzou ke mně se na mém hrobě pomodlit...! 34