TÉ, KTERÁ VÍ...!

TÉ, KTERÁ VÍ...!
Vy řekla Jste, bych báseň napsal Vám –! Však marně sbírám myšlenek svých roje, a marně vzpomínám na upomínky svoje: co psáti budu... dosud nevím sám! Než – chcete báseň! – staň se rozkaz ten! leč dosud nevím, má-li šprýmná býti? Či smutná snad, že při ní srdce bolest cítí? V tom potřebuji rozhodnutí jen. Však budu psát dle myšlenek, jež mám: na papír snesu okamžiky blaha... bych básní vyhověl vám, to je moje snaha. Teď pozor! – ticho!! – Já již začínám! – My seděli jsme spolu za večera na lavičce za útulného šera, a smáli se, a žertovali spolu... však v srdci plno výčitek a bolu. (Jak? Výčitky?!) – Čekejte vysvětlení! My dopustili jsme se provinění: já sklamal jinou, ona jeho zase, by sejít jsme se mohli v tomto čase. 41 Mně ona ruce moje svými hřála, když na ni pohléd’ jsem, se pousmála... tak seděli jsme, hovoříce spolu, a zapomněli jsme svých strastí, bolu. Však nebyli jsme na místě tom sami! na blízké lávce sedl si kdo’s známý, jenž rušil nás, uváděl v neklid duši... ač nevěděl, jak blízkost ta nás ruší. Pak odešel...! My jak děti si hráli, na ruce tleskali jsme a se smáli... do očí hleděli jsme sobě dlouze – zas smáli se a žertovali pouze... Pak šli jsme domů, tisknouce se k sobě, tak vážně, bolně zladěni v té době bez slova... myšlenek však plnou duši: zda jeden druhého a lásku tuší... Až pod čí’s oknem zůstali jsme státi. – Já hubičku chtěl... nechtěla ji dáti! Však doufal jsem ji násilím si vzíti... leč slyšeli jsme někoho kol jíti!! Hned schladnul jsem, a podal ruku pouze..pouze... pak pohleděl jsem znovu na ni dlouze a odcházel jsem vzrušen... bez pochyby..!pochyby...! Zde máte báseň! – Kterak se Vám líbí?! 42