ŠÍLENCOVA ZPOVĚĎ.

Ruda Mařík

ŠÍLENCOVA ZPOVĚĎ.
Já spáchal zločin jsem..! –jsem...! – Za noci tmavé jsem vylákal jej v rouše přátelském. – On netušil nic! – Klidně spolu jdem’ jak přátelé. – Mé záští k němu dravé se svíjelo pod maskou lhostejnosti, a ruka má, pro ránu pevná dosti, se nezachvěla... Musilo se stát: já příčinu měl s ním se účtovat. Však proč? – Čím ublížil mi?! – Sved’ mi ženu? vzal bohatství mi? – Nevím věru sám, proč na svědomí jeho život mám. – To nebyl já jsem, jenž za každou cenu chtěl života jej zbavit. – Tajnou mocí jsa puzen, lákal jsem jej tmavou nocí jen proto ven, by do tůně tam pad’ a já se zoufalství moh’ jeho smát. Jej do tůně jsem hodil...! – Černé vlny se vzepjaly ve sloupcích vysokých... Mně zdálo se, jak výkřik sjel by v tich... tak děsný výkřik... a tak hrůzyplný. – 59 Pak luna vyhoupla se nad oblaky... Ve svitu jejím vraždychtivé zraky jsem vpíjel do vody: zřel zápas smrti, jak zvolna v paži kostnaté jej drtí. A zápas dokonán...! – Již ztichla tůně a temná noc svým pláštěm skryla čin – Ni vzdech mne nezradil, ni vlastní stín... jeť mrtev on – a ukryt vody v lůně – – Leč v duši mé, v mé fantasii žije: upírem přilétá a krev mou pije – ret jeho zmodralý a skelný zrak mi slova šeptá – hledí na mne tak, že běs mne jíme. – Širým světem bloudím a stále... všude oči jeho zřím, jak táží se: Zda provinil se čím?... Zda právo mám, když bez viny jej soudím?! – Tak uštván, vlastního se boje stínu, bych smířil jej a odčinil svou vinu, tak vzlétnu vysoko, kam stačí zrak: pak dolů skok – –! Snad budu klidným pak! 60

Básně v knize Z potulek herce: