ŠÍLENCOVA ZPOVĚĎ.
Já spáchal zločin jsem..! –jsem...! – Za noci tmavé
jsem vylákal jej v rouše přátelském. –
On netušil nic! – Klidně spolu jdem’
jak přátelé. – Mé záští k němu dravé
se svíjelo pod maskou lhostejnosti,
a ruka má, pro ránu pevná dosti,
se nezachvěla... Musilo se stát:
já příčinu měl s ním se účtovat.
Však proč? – Čím ublížil mi?! – Sved’ mi ženu?
vzal bohatství mi? – Nevím věru sám,
proč na svědomí jeho život mám. –
To nebyl já jsem, jenž za každou cenu
chtěl života jej zbavit. – Tajnou mocí
jsa puzen, lákal jsem jej tmavou nocí
jen proto ven, by do tůně tam pad’
a já se zoufalství moh’ jeho smát.
Jej do tůně jsem hodil...! – Černé vlny
se vzepjaly ve sloupcích vysokých...
Mně zdálo se, jak výkřik sjel by v tich...
tak děsný výkřik... a tak hrůzyplný. –
59
Pak luna vyhoupla se nad oblaky...
Ve svitu jejím vraždychtivé zraky
jsem vpíjel do vody: zřel zápas smrti,
jak zvolna v paži kostnaté jej drtí.
A zápas dokonán...! – Již ztichla tůně
a temná noc svým pláštěm skryla čin –
Ni vzdech mne nezradil, ni vlastní stín...
jeť mrtev on – a ukryt vody v lůně – –
Leč v duši mé, v mé fantasii žije:
upírem přilétá a krev mou pije –
ret jeho zmodralý a skelný zrak
mi slova šeptá – hledí na mne tak,
že běs mne jíme. – Širým světem bloudím
a stále... všude oči jeho zřím,
jak táží se: Zda provinil se čím?...
Zda právo mám, když bez viny jej soudím?! –
Tak uštván, vlastního se boje stínu,
bych smířil jej a odčinil svou vinu,
tak vzlétnu vysoko, kam stačí zrak:
pak dolů skok – –! Snad budu klidným pak!
60