JSME ZVLÁŠTNÍ LID...
Jsme zvláštní lid! Tak klidně jdeme dráhou vykázanou a s Osudem se rvem’ o skývu chleba, vždy dbalí splnit povinnost nám danou, nechť v zápasu tom podlehneme třeba. Vždyť bojujeme pro své idealy! Nechť v cestě stojí nebetyčné skály, my v před jdem’ po trní a ostrém hloží a málo těch, jež před cílem zbraň složí. Jsme zvláštní lid! My veselí se na jevišti zdáme, však klam to jen! – Nám do smíchu vždy není. Nás strádání a žal a bolest láme a v slzách svých jsme k smíchu donuceni. [11] Však v odměnu nám pouhý úsměv stačí. Hned zapomenem’, co nás hryže, tlačí. Za trochu chvály, trochu povšimnutí v před do posledního jdem’ vydechnutí. Jsme zvláštní lid! Ač máme těžké existenční boje, ač nevíme dnes, jak as zítra bude, přec večer klidně zavřem’ oči svoje ať kdekoliv. – Vždyť domovem jsme všude. Ač trpké je to naše živobytí, přec je nás mnoho, kteří jasně cítí, že neměnili bychom ani s králi za svoje tužby, svoje idealy. 12

PROTESTY HERCE.
Tak mnoho bojů v našem živobytí, tak mnoho ran, jež bolně krvácejíkrvácejí, a málo slov, jež v útěchu nám spějí – spíš v cestě hloží nalezneš, než kvítí! Proč bojujem?! – Proč hymny naše znějí? Vždyť každý z nás, jsa bojem znaven, cítí, že uznání a odměnu teď krejí špinavé cáry protekčního žití. Což nikomu již není Musa svata? Zdaž umění víc není oceněno ve pravé hodnotě, co žití věno že větší cenou vládne stříbra, zlata? Nám milostivě dáno pouze jméno – a psancův úděl. – Hlava jest nám spjata v kruh železný. – Práv našich nehleděno... jen loutka dána nám – však pozděj vzata. Kam obrátit se máme v chvíli bolu, když sebe kol hledíme s vyděšením, jak sahá vše po sladkém chlebu denním – jen nám se od úst rve a trhá dolů. Přec jeden národ jsme! Též s neumdlením my statně pracujem’ (ač bez mozolů) ku zdaru vlasti! – V odměnu si cením, že můžem’ míti stejná práva spolu. 13

STESK.
Jeť mnoho strastí v našem žití, jež lámou často mnohý čin – vše předsevzetí rozplynou se v stín... a mnoho těch, co jasně cítí, že k jinému jsou utvořeni stavu. – Však Osud velí... nutno sklonit hlavu! – Jeť vládce zlý a přísný Osud! l nejsvětější ideal, jejž v duši mnohý pracně zbudoval, ten nezmohutněl posud – nevzešel v čin! – a zvolna odumírá pak láska k žití, v krásno, svato víra. Jen trochu vzpruhy... posilnění... jen slovo uznání a vděk: hned ze zbabělce vytvoří se rek, paž napne, dětské svrhne snění – vystaví čin Osudu za odvetu... pak něčím je a může prospět světu. 14

TOUHA.
Jak přál bych si, jsa schvácen denní poutí, tak mile, tiše, sladce spočinouti na ňadrech ženy. Však srdce pláče, zraky bloudí kol! Kdo slyší slova má? Kdo zná můj bol?! Jen mrtvé stěny..!stěny...! Jsem psancem žití, otrokem svých činů – před vášní žárem marně hledám stínu ve světě celém. Jak oblast zatápí mi duši stesk, že zaslepil mi oči slávy lesk v tvoření smělém. Zda najdu útěchy kdy v klidném žití?... (tak myslím si) – zda znovu pozasvítí mé idealy? Pak pracoval bych, tvořil, pro svět žil – jsem odpočinut... Dost jsem dlouho snil tam v tiché dáli. Ty vzdušné zámky, jež jsem léta tvořil, a jedním rázem Osud v rum mi sbořil, jsou prázdná slova. Jen rozmach duše, všechno strhnout kol, vše tužby, snahy zvednout na vrchol... a žil bych znova. 15

AŽ PRVNÍ HVĚZDY ZAPLANOU...
Až první hvězdy zaplanou, tu stanu u okénka a zpolehounka zaťukám, zda vyjde má dívenka. Až první hvězdy zaplanou, ji sevru do náručí, a v sladkou píseň o lásce se srdce rozezvučí. Až první hvězdy zaplanou, pak zlíbám její líce, a na rty vtisknu slaďounkých polibků na tisíce. [19]

MILOVAL JSEM DĚVČÁTKO...
Miloval jsem děvčátko, poupátko, hezká byla dívčinka, růžinka. Modrá očka její šelmovsky tak hrála, řádka perel blýskla, když se pousmála. Chodili jsme často, hovoříce, smáli se a žvatlali jak děti, přivinul jsem vždy ji k sobě více, cítil-li jsem paž její se chvěti. Líbal jsem ji, hladil zlatý vlas... byl to blahý, sladký lásky čas. Avšak jednou z večera, za šera, šel jsem ku své dívence, milence. Potichu jsem v šeru do zahrádky vstoupil, jiný však mi zatím její srdce loupil. Tiskl ji a líbal líce, hleděl v očka, hladil její vlásky, povídali věcí na tisíce, opojeni vábným štěstím lásky. Odešel jsem, v srdci maje žal, jiný že mi srdce její vzal. 20

SNĚŽENKA.
Tvých zlatých vlasů kštice jak slunka jasem září, a něha dlí Ti v tváři, Ty sněžná krasavice. Čím ústa Tvá mne daří nad všecku rozkoš světa, než překvapí nás stáří a po rozkoších veta... tož líbám Tvoje líce, a dařím je po léta polibky na tisíce... 21

ACH, ČÍM TO JE...?
Ach, čím to je, že v pohledu Tvých očí je tolik štěstí, blaha ukryto, a čím to je, že v růžových Tvých rtíkách je tolik sladkých poupat zavito? A čím to je, že v dechu Tvém, tak vonnémvonném, je pro mne tolik, tolik toužení? A čím to je, že při všech krásách těchto je pro mne přece tolik soužení?! Ach, čím to je, že za jediný úsměv bych s radostí dal celý život svůj, a čím to je, že jediná Tvá slza mi zvrátí v žalost celý poklid můj? A čím to je, že za stisk Tvojí ruky bych kráčel s Tebou světem celičkým? A čím to je, že na Tebe když hledím, tu zdám se sobě tolik chudičkým. Ach, čím to je, že jsem-li vzdálen TebeTebe, i ve snu zřím Tvůj obraz před sebou – a čím to je, že tak jak nad pokladem bdí oko moje stále nad Tebou? A čím to je, že růměnec Tvé tváře je dražší víc mi, než celičký svět? A čím to je, že za jeden vzdech bolu bych obětoval svoje žití hned?! 22

AŽ ZEMRU KDES...
Až zemru kde’s, pak poslední svůj pozdrav Ti zašlu se vzpomínkou bolestnou. Až zemru kde’s, pak poslední stisk ruky Ti patří na Tvou ručku bělostnou. I poslední můj vzdech Ti platit bude, i poslední hled očí zkalených – pak polibek já zašlu, drahá, Tobě ze sinných rtů do krajů vzdálených. Až zemru kde’s, pak poslední má slza Ti patřit bude s bolným záchvěvem! Až zemru kde’s, pak poslední svůj šepot Ti zašlu, drahá, s lásky úsměvem. l poslední můj odkaz Tobě patří –! Ach, tolik lásky jest v něm ukryto! hleď: odkaz ten je Tobě moje srdce, v němž jméno Tvé je věčně vyryto. 23

VZPOMÍNKY.
Tak vzpomínám na zlaté časy, kdy lásky naší pučel květ, kdy líbal jsem Tvé zlaté vlasy a s touhou vášnivou Tvůj ret jsem celoval vždy znova... znova. Nic bez Tebe mi nebyl svět! – Já šeptal sladká lásky slova, když slavík v houští klokotal, a líbal jsem Tě znova... znova. Teď do srdce však leh’ mi žal! Již nesmím ve Tvých loktech dlíti a zbyl mi jenom touhy pal – pak kytka růží, svadlé kvítí, jež, čerstvé, v ručce Tvé jsem zřel, a z nichž’s mi chtěla vínek víti. Tak léta plynou! – V srdci žel té pravé lásky pozůstane, v níž ideal se posud skvěl. 24 Když noha upomění stane, duch vykouzlí si fantom Tvůj, tu znovu srdce touhou plane s Tvým retem spojit ret i můj... Jak často v snu Tvá slyším slova – jen pravdou být, že hlas to TvůjTvůj, pak líbal bych Tě znova... znova..!znova...! 25

VETŘELKA.
Já tehdy dlel u lůžka Tvého, když vzkázala Jsi pro mne v spěchu, v lesk oka hleděl chorobného a naslouchal jsem Tvému dechu. Jak matka chorobnému děcku jsem pohádkou Ti dával těchu sám dobře cítě tíhu všecku. – Jas slunka plnil pokoj září, a já Ti, jako matka děcku, přec zpíval písně s jasnou tváří a nutil veselým se býti. – MněMě děsila Tvá červeň tváří... ač zdobilo Tvou hlavu kvítí, jež přines’ jsem Ti k potěšení...! Ten poslední dar ve Tvém žití! 26 A věděl jsem, že možno není, by z nemoci se’s uzdravila – přec doufal jsem v bláhovém snění, a naděj v srdce teplo vlila. Já líbal Tvoje ručky krásné, v nichž ochabla již všecka síla – v Tvé oči zřel jsem, dřív tak jasné, (však nyní horečnatě bílé,) jak oheň jich pozvolna hasne. I zvuky hlásku, mně tak milémilé, již zanikly, je bolest tíží... Zde květ umírá v mladé síle! Ty pásky, jež nás k sobě víží, teď Osud mocí strhnout hodlá... A úskočně se kol mne plíží ta nemoc Tvoje, divá... podlá! – To cítil jsem! – A v moji duši se bolest trnu ostny vbodla jak v předzvěsti, že ztrátu tuší! – Já plakal – prosil Boha v bolu tak úpěnlivě... s celou duší: by oba zemřeli jsme spolu! – Však marno! – Zřel jsem ve svém pláči, jak ručka Tvá klesala dolů... 27 jak ústa sotva dechu stačí... jak údy Tvé pozvolna chladnou... jak oči se do lebky stáčí... a krásné růže v tváři vadnou...! 28

ONA MRTVA!
Ona mrtva! Sbořte se vše vůkol světy, rozvlňte se, moře tichá, všude povadněte květy, znič vše, upomínko lichá! Ona mrtva! Ona mrtva! Sboř se nebes modrá báně, větry, sviňte křídla svoje! měsíci, skloň bledé skráně, slunce, vysuš oči moje! Ona mrtva! Ona mrtva! Shasněte své jasné zrakyzraky, hvězdy v širé nebes báni! a vy, šedé mlhy, mraky, slyšte moje žalné lkání: Ona mrtva! 29

U MRTVOLY.
Ten budoir Tvůj pln je vůně, kol v stěny černý smutek vložen... a duše má, ta choře stůně. Ten ostatek Tvůj v rakev vložen, v tu černou rakev v katafalku, a plamem svící matně zářen. Můj vzdech se tratí v černa dálku, tam zapadá v vod, mlhy tůně, když zřím Tě ležet v katafalku... A duše má zas choře stůně. Ten svící plamen mihotavý v Tvém budoiru, plném vůně, mi vrací vzpomínek proud dravý: já zřím Tebe před krátkým časem... vlas září Tobě zlatoplavý – 30 Tvá slova zní mi stříbra hlasem – Tvá ústa šepcí ševelivě a oči září blaha jasem... Však nemoc Tvá Ti hrůzodivě již žití podrývala letem – ač v život hleděla’s tak snivě, přec tušila’s, že s tímto světem se loučit budeš v krátkém čase, jak květ uvadá parným letem. – Co bolestí se chvělo v hlase, když řekla’s: „Nesejdem’ se více!...“ a mne tuch divný jímal zase... Hle! – nyní kol Tě v řadách svíce, Tvých očí víčka tíží dolů, a nachem nebarví se líce... Tak stál jsem v němém, tichém bolu, na srdce mé žal těžký padl, proč nezemřeli hned jsme spolu – proč pouze Tvůj květ žití svadl. – A v duši mé čin v skutek vzešel, ve mozek běs spár ostrý kladl... Já tíhu žalu tupě snášel, když svíce plam svůj v tvář Tvou splály, a jednu po druhé jsem shášelshášel. 31 Ten bol můj zašel kamsi v dáli a myslil jsem: vždyť ona žije! to Osud hrou mne svojí šálí...! A Tvé mne hřály v tváři dechy – já cítím, jak Tvé srdce bijebije, a slyším bolné slov Tvých těchy... v to slední sten mé agonie....agonie... 32

POHŘEBNÍ ÓDA.
Když šel jsem smuten naposled za rakví Tvojí temnou, černou, tu slzou zarosil se hled ve smutku hloubi nedoměrnou, a srdce tuhlo v kámen, led, když hleděl jsem v jasmínu květ, v němž hlásala’s mi lásku věrnou. A k hrobu Tvému jsem si sed’, bych tíhu žalu mohl snésti... však znovu slzou skrápen hled. Tu z křoví začal slavík pět... můj bol se více v srdci pěstí: že pro mne ztracen navždy svět, že sám se musím v Osud vésti, když smrt mi uchvátila květ. Ten žal, jenž do srdce mi sed’, mně strávil všechno... všechno štěstí. 33

MNĚ ZDÁLO SE...
Mně zdálo se, že umřel jsem dnes ráno... a nebylo mi útěchy té dáno, bych s milými se rozloučil. Já okem skelným v nebe jasno hleděl a na rtu mém strnulý úsměv seděl, jejž smrtný zápas vyloučil. Mé srdce ztuhlo, jež tak žhavě plálo! teď nehybno, tak jak by klidně spalo, a tlukot žil mých ztich’ – i mozek můj je prázden všeho pojmu, je prázden myšlenek i lidských dojmů, a tím i odumřel mi smích. Též ztichl hlas, jenž o lásce Jí šeptal... a také ten, jímž častokrát jsem reptal, že na světě jsem nešťasten. – Mé srdce tlouklo pro Ni, dýšíc láskou, můj život k slovu Jejímu byl páskou tak slabou úzce připojen. A k vůli Ní jen puklo srdce žalem, nemohouc žíti v trápení tom stálém, nemohouc zdusit lásky cit. A Ona, když mne nyní kryje země, tu nepřišla ni s jednou slzou ke mně se na mém hrobě pomodlit...! 34

ZAPOMEŇ!
Ó zapomeň, že’s mne kdy znala, že cesty naše spěly jedním směrem, že láska Tvá, jež v srdci plála, se zkrvácela bolným pod úderem! Že kdy Jsi slyšela můj hlas, jenž sladká slova lásky šeptal – svým jednáním že po ten celý čas jsem ubohé Tvé srdce deptal, to zapomeň... Ó zapomeň! Ó zapomeň, že v oči Tvoje jsem žalu slzy vnutil v trpké chvíli, že vzdechů, běd a útrap zdroje Ti život lásky na vždy otrávily... že ústa má svým polibkem kdy směla poskvrnit Tvé rety – že na srdce Tě, zrádné, tiskl jsem a sliboval Ti blaha květy, to zapomeň... Ó zapomeň! Ó zapomeň, že’s milovala, že’s věřila, a oklamána byla... Že ústa má se Tobě smála a pochybnost Tvou polibkem zas smyla..smyla... Že důvěru Tvou sklamal jsem, již ke mně měla’s v lásce Svojí! Teď každý jinou cestou světem jdem’... jen neproklínej vinu moji a zapomeň! – Ó zapomeň! 35

ROMÁN MLÁDÍ.
Když poprvé ji spatřil, krásnou tak, že mimovolně zmámen, zůstal státi, své oči vpíjel v její třpytný zrak, vlas obdivoval, čelo jenž jijí zlatí... pak ručky jemné, nožek malý tvar, a červeň rtíků, lící purpur temný – a hlasu zvuk: tak sladký a tak jemný – ta lehká chůze! – Celé její tělo se pelem mládí nesetřeným skvělo. Vždy denně v stejný potkali se čas, kdy z úřadu on domů chodil městem; již z dálky zřel ten plavý její vlas, a zdravíval ji nesmělým tak gestem. Na začátku vždy plaše kývla hlavou, však později již s tváří usměvavou. – Když pohledla mu v oči zrakem jemným, tu líce nachem zažehly se temným... Až dovolil si oslovit ji pak: a mluvil nesměle... s úzkostí v hlase. Když zářící svůj k němu vznesla zrak, tu musila jej ihned sklopit zase. – 36 Za krátký čas se důvěrnými stali, si v oči hleděli, a na sebe se smáli... až vyznali si, co jich srdce cítí: že společně jen mohou šťastni býti... * * * Když večerní se klid nad zemí nese a hvězdy mihotavou září planou – když větérkové modlitbu svou vanou, tu sedávají v tichnoucím už lese. A radují se, žvatlají jak děti: tu vážně chvíli... brzy zase v smíchu... a oba ví, že v posvátném tom tichu by mohli sobě více pověděti. Vždy úžeji se vinou, tisknou k sobě, když v stromů korunách to zašelestí – a oba pláčí... smějí se v to štěstí, že sami jsou a že patří jen sobě. Je první vášeň to, jež tryská v duši...! On šeptá vábivá a svůdná slova, ji k sobě tiskne, líbá znova... znova... a oba hříchu sladkou blízkost tuší... Když stíny hustnou, slední záblesk hasne, tu zpátky jdou, tak těsně k sobě spjati... On líbá vlas, jenž skráň jí bílou zlatí – a líbá oči, ústa – ručky krásné... 37 Však ona bolně naň se pousměje s výčitkou na rtu, slzou v jasném oku – jí vzlykot slova trhá v každém kroku... On v duši jásá, vítězstvím se směje...! * * * Tak plynul čas! – S ní proměna se dála: líc pobledla a vlhnul jasný zrak – bol seznala, jemuž se dříve smála, a úzkosti jí stínil čelo mrak. Ač v lásky poměru s ním stejném stála, přec zdál se chladným, cizím být jijí tak. Jak často říci všecinko mu chtěla: že láska jejich požehnána jest... ač zpověď ta se na rtech jejích chvěla, přec nemohla ji se rtů k němu snést –. A patřila mu dosud, vším a zcela, a věřila, že pouze jejím jest. Až konečně, když o samotě byli, se s pláčem vrhla v jeho náručí a řekla: nemožno, by takto žili, že pochybnost jijí srdce umučí. – Pak přiznala se, jak je blízkou cíli, že plod jich lásky v květ již vypučí... On těšil ji, jsa zmaten, vzrušen cele, a hladil její hebký, zlatý vlas; 38 pak přísahu jí složil rozechvěle, že svojísvoji budou za kratičký čas. Tu tiskla jej a líbala tak vřele, a šťastnou byla, klidnou znovu zas... Za krátký čas ji opustil a utek...! Jej, vyděšená, dlouho hledala –. Ji žalost bodá, srdce drásá smutek, a sama v slzách často sedala. – Jej vzpomínala... jeho podlý skutek, a zoufalost jí spáti nedala. * * * Na dlouho zmizela...! – Však vrátila se zase – snad bledší byla nade sníh – žal trůnil tam, kde dřív panoval smích, cit lásky v srdci odumřel a ztich’ – a veta bylo po vší její kráse. – Když vyšla ven, v náručí majíc choré dítko, a doufala, že bude líp, tu známých mnohý zlomyslný vtip jí drásal hruď jak jedovatý šíp a ničil ji, jak parno zmdlené kvítko. Tu seznala, že pro ni není světa více, že jeho hřích dokonal lid. 39 Když čest jí zloupil jeho hrubý cit, že s hanbou v čele nemůž’ déle žít – jeť údělem jí žalů na tisíce. Pak modlila se dlouho... z duše hloubi... na srdce dítko stiskla jen... Než příští světu vzešel slunný den, již dřímala tak sladce věčný sen – –. Nad hrobem jejím klid se s tichem snoubí....snoubí... 40

TÉ, KTERÁ VÍ...!
Vy řekla Jste, bych báseň napsal Vám –! Však marně sbírám myšlenek svých roje, a marně vzpomínám na upomínky svoje: co psáti budu... dosud nevím sám! Než – chcete báseň! – staň se rozkaz ten! leč dosud nevím, má-li šprýmná býti? Či smutná snad, že při ní srdce bolest cítí? V tom potřebuji rozhodnutí jen. Však budu psát dle myšlenek, jež mám: na papír snesu okamžiky blaha... bych básní vyhověl vám, to je moje snaha. Teď pozor! – ticho!! – Já již začínám! – My seděli jsme spolu za večera na lavičce za útulného šera, a smáli se, a žertovali spolu... však v srdci plno výčitek a bolu. (Jak? Výčitky?!) – Čekejte vysvětlení! My dopustili jsme se provinění: já sklamal jinou, ona jeho zase, by sejít jsme se mohli v tomto čase. 41 Mně ona ruce moje svými hřála, když na ni pohléd’ jsem, se pousmála... tak seděli jsme, hovoříce spolu, a zapomněli jsme svých strastí, bolu. Však nebyli jsme na místě tom sami! na blízké lávce sedl si kdo’s známý, jenž rušil nás, uváděl v neklid duši... ač nevěděl, jak blízkost ta nás ruší. Pak odešel...! My jak děti si hráli, na ruce tleskali jsme a se smáli... do očí hleděli jsme sobě dlouze – zas smáli se a žertovali pouze... Pak šli jsme domů, tisknouce se k sobě, tak vážně, bolně zladěni v té době bez slova... myšlenek však plnou duši: zda jeden druhého a lásku tuší... Až pod čí’s oknem zůstali jsme státi. – Já hubičku chtěl... nechtěla ji dáti! Však doufal jsem ji násilím si vzíti... leč slyšeli jsme někoho kol jíti!! Hned schladnul jsem, a podal ruku pouze..pouze... pak pohleděl jsem znovu na ni dlouze a odcházel jsem vzrušen... bez pochyby..!pochyby...! Zde máte báseň! – Kterak se Vám líbí?! 42

VZPOMÍNKA.
Když mysl zapolétne ve vzpomínek řad dlouhou, kdy srdce moje bylo tak kolébáno touhou... kdy lásky v chvílích, milky v objetí, nám na rty polibek tu zaletí. Tak plachý byl – však uváz’ v mojí síti, neb dosud rety něhu jeho cítí. – – Toť dávno již! – To ostatní jsou hříčky! ne pravá láska, která k srdci sahá, v níž duše mluví k sobě řečí stejnou, a která skytá tolik – tolik blaha! Nám stačil ruky stisk, i slůvko něžné, milé... i beze slova byli jsme tak sami dlouhé chvíle. – Pak nadešly nám rozloučení časy: Já přišel k ní, ji těšil, hladil vlasy, ji konejšil, jak matka choré děcko, a cítil jsem, že byla moje všecko. 43 Však čas nám plynul...! – Rozchod můj byl blízký! My stáli a se chvěli, plni touhy... pak poprvé se rety naše sešly a polibek se na nich zachvěl dlouhý – – Toť dávno již! – Však duše vzpomínkami ten milý obraz její stále hledá... a čím to je: ač v světě tolik kvítí, přec vzpomínka mi zapomenout nedá! – 44

INTIMNÍ ROZHOVOR.
,Zda vzpomínáte ještě, milostivá, kdy poprvé my sešli jsme se, kdy zřel jsem prvně Vaše očka snivá?‘ – „Oh, vím! Na sklonku jara... v lese!“ ,Zda vzpomínáte v naše seznámení, jak zněla první má k Vám slova?‘ – „Oh, ano! – Vzpomínám vždy znova, a slyším jasně dosud jejich znění: Vy pravil Jste: Zda směl bych šťastným býti a průvodu Vám svého dáti? – Já ptala se: jak mohla bych to chtíti?! prv musila bych přec Vás znáti!“ – ,Jak dobrou pamět máte! – Vzpomínáte, kdy poprvé jsem rety Vaše si zlíbat dovolil tak plaše?‘ – „Což o to! – Hubičky krást znáte!“ – [47] ,Pak vzpomeňte si na ta slova lásky, jež mluvil k Vám jsem, zpit jsa touhou!‘ – „Kdy zasílal Jste ku hvězdám Své zkazky? či kdy Jste zíval chvílí dlouhou?!“ – ,Ó, nesmějte se, prosím, milostivá! Já miloval Vás tenkrát mnoho!‘ – „To hezké bylo! – Nic však z toho, když slavík stále stejnou píseň zpívá!“ – ,Jak krutá Jste! – jak ledová to slova! – Což litujete minulosti? Já chtěl bych prožíti ji s Vámi znova!‘ – „Já však ne! – Mám již toho dosti!“ – ,Což nebyla Jste, rcete, tehdy šťastnou, když slaďounce jsme šepotali...? klid večera se nesl dálí... já přísahal, jak miluji Vás, krásnou.‘ – „To fráse byly, pouhé lichocení! a tehdy byla jsem tak snivá –. Však časy, lidé, vše se mění, teď jinou píseň srdce zpívá. – Mně postačila tehdy pouhá slova, zvuk básní, svadlé kvítí, růže... tak ideálně kreslila jsem muže! Teď narozena však jsem znova!! – V mé povaze se velká změna stala: jsemť ženou nyní, žádné dítě... 48 Jen z románů jsem tehdy lásku znala, a snadno lapil Jste mne v sítě! Teď ženou jsem! – mám vyšší cíl a snahy, mám jiné ideje a cíle!“ – ,Však život Váš mi byl co klenot drahý, já chtěl bych vrácení té chvíle.‘ – „To přešlo již, a je to bájí pouhou, a láska naše pochována! – Nám jiná dráha nyní dána a v lásky minulost je cesta dlouhou!“ – ,Což nemožno, by jednou znovu zase ty lásky vrátily se chvíle tak jako tenkrát?‘ – „Nikdy, v žádném čase!“ – ,Bych směl Vás opět v touhy síle na prsa stisknout, pocelovat rety, do očí Vašich hledět jasných a zlíbat Vašich ruček krásných – ve klín Vám nosit, jako tehda, květy?‘ – „Jste naivním příliš!“ – ,Co to díte, prosím?! – Jsem naivním, maje rád Vás posud –? Že obraz Váš v svém srdci ještě nosím, to není vinou mou! – To Osud!! – Já vzpomínal tak často...!‘ – 49 „Stará píseň! Na vzdechy už mne nechytíte! – Já praktickou jsem...(!) Vy jen sníte a vzpomínáním budíte si tíseň.“ – ,Což zapomněla Jste již vskutku zcela, že srdce Vaše bylo moje, že mně Jste kdysi plně náležela?‘ – „Vždyť každý má vzpomínky svoje! Teď nezbývá nám nic, než rozloučení! – Nás roztrh’ tehdy krutý Osud... Jak Vy – též já vzpomínám posud: je román to, jenž nemá ukončení.“ – ,Což v srdci svém již necítíte bolu, že trháte, co spojil Osud?! Vždyť šťastni bychom mohli žíti spolu, jen máte-li mne ráda dosud? Proč chladnou Jste, či zdáte se ní býti?! Jen na rty plnou pravdu dejte, se slovem na mne pousmějte...! Jen neřekněte: nemůže to býti!‘ – „Jak hezky (jako tenkrát) mluvit znáte!“ ,Ten úsměšek Vám špatně sluší! Líp bude slušet, když mi slovo dáte!‘ – „Sám Sobě odpovězte ve Své duši... snad srdce mé Vám odpoví – to samé!“ – 50 ,Ó, smím-li sám si odpovědět, své duše hlasu při tom hledět, tak tedy: – „ano“!?‘ – „Nuže... uhlídáme!“ – 51

Ó NEVĚŘ!
Ó nevěř rtům, jež o lásce Ti pějí, a nevěř těm, kdož pláčí pro Tvůj bol....bol... ve očích pláčí, v srdci se Ti smějí, a sobeckost je v duši kol a kol! V přátelství nevěř... není v světě žádné! i lidé, kteří přítelem Tě zvou, ti mají srdce ledové a chladné... a přátely Ti v štěstí jenom jsou! – Ó nevěř rukoum, jež Ti hladí líce...! To ruce mstivé, nepřátelské jsou: ty ruce rozpláčí Tě ještě více, však slzu jedinou Ti neutrou. Těm nevěř též, kdo v oči tebe chválí a sladkým slovem mní Tě vzorným být: za Tvými zády, neb ve Tvojí dáli Tě hledí pomluvou zas pošpinit. A nevěř v nic!! – Ba, nevěř ani sobě...! dřív zkoumej dobře, jakým máš as být! – a nezapomeň, že v nynější době se všecko může zlatem zakoupit...! 52

ĎÁBLOVY SONETTY.
Kdy’s vyšel Ďábel na zem mezi lid, by pátral, možno-li co ulovit! Tak chodil, bloudil, zkoušel, sváděl, hrál, všem ctnostným lidem do očí se smál... když hříchu símě zasel, odlít’ dál! Kdes muže zřel, jenž v bídě postaven, štván Osudem, o hladu den co den si smyčku na hrdlo již hodit chtěl, když jinou v poctivosti spásu neviděl – – tu Ďábel lákavým mu hlasem děl: „Jen vzhůru hlavu! – Pohlédni mi v oči a netřes se jak děcko! – Jsi přec muž! Zavrhni víru stokrát kletou už a hříchem začni, jenž do duše vskočí. A nerdi se, a neklop studem očí...! Svou myšlenkou i činem peklu služ! Svět hříchem počal – kol něho se točí... jen začni malým, k velkému se tuž. Jak sladce chutná, láká, voní ten vábný hřích, jenž zná tak opájet... Nech příšery, jež po činu tě honí, 53 svou vlastní krví srdce napájet. Když Osud jinak, než tvá vůle, zvoní: co dýka nezmůže, to skoná jed. Proč chvěješ se?! – Ten čin ti hrozným zdá se? – Proč bledne líc tvá? – Strachem snad před hříchu trestem? – To jen povídá se... Vždyť netrestán je mnohý, který vraždil, krad! Či věříš v život duše v smrti čase – ve věčný oheň, muka, dým a smrad? To báchorky jsou k postrašení zase, by před hříchem byl každý svatou bázní jat! Jen porovnej! –: kdo v světě vládne hříchem, že v blahobytu žije, světem ctěn – že miláčkem je štěstí i všech žen... Číš rozkoše on pije s bujným smíchem...! A ten, kdo svatě žije v bludu tichém? Ten v kalu zmírá... bídou umořen..!“ –umořen...!“ – Již símě zasel! – – Letěl dál....dál... Zde párek milenců v objetí stál na kraji lesa... Hle, Ďábel staví vzduchem let... jde blíž: zří dívku úzkostně se chvět – a v duši plesá. Pak tiše do ústranní stoup’... a plíží se jí v srdce, duši hloub zlá slova běsa: 54 „Proč rdíš se, milence když ve objetí se tvého retu jeho dotkne ret – proč chvěješ se a prosbou plníš hled, kdy lásky touhou zříš se jeho chvěti?! Jsi bláhová, že vnad svých vonný květ tak úzkostlivě skrýváš...! – Známo je ti, jak mnoho sladkých požitků ti láska světí? – Jen okem jiným pohleď v svět....svět... a nezapírej! – Vím, že sama toužíš po lásky slastech a milostných hrách... že myšlenkami tělo, duši soužíš...! Pryč se ctností! – Buď světlo v těchto tmách!! Což nemůž’ splněno být, po čem toužíš a co tě trápí dnem a tíží v snách?! Je hloupý názor: manželství že svato a láska volná ceněna co hřích...! Co po světě mi! – Co mi lidu smích, když vykoupím si blaho, štěstí za to...?! Či děsíš se, co přines’ by ten hřích? Že plodu lásky volné v světě klato...?! To břímě můž’ být lehce s tebe sňato a nejlepší je nevypátrá čich. Jen pomoci mé doufej v každé době! Mne najdeš všude, ve všem, vždy a hned: před hanbou padlých pomoci dám tobě, 55 by hříšný plod tvé lásky nezřel svět... Ve krisi největší... a živlů zlobě mne kulka nahradí... i dobrý jed..!“ –jed...!“ – Pak tiše zasmál se – a vzlétnul výš a díval se, jak símě hříchu zraje, jak bujně roste v nových hříchů tíž... Zas letěl dál, sít símě v jiné kraje – a k dívce jiné (dobře známé již) zas novou melodii v duši hraje: „Buď pozdravena, dívko bledá! Jsou vyžilost a bledost barvy pro můj zrak...! Tak mám tě rád! – Vždyť žití tvoje pak se jedním hříchem zlomit nedá. Jsou staré bájky to, že sedá hřích rodičů na dětech jako zhoubný mrak... Jen nechvěj se..se... to pravdou není! – Však slast jiná... mocnější tě hledá – –! Buď hrda tím, že není muž, jenž zřel kdy vnady těla tvého v bouřném chvění... Že není žádný, kdo by říci směl, že muži podlehla’s ve toužném snění. – A kdyby snad se hřích tvůj mstíti chtěl, snad zbude čas ku jeho napravení...:napravení...!“ – Tak sváděl, lákal, léčky kladl – kam stoup’, tam ctnosti kvítek svadl... 56 kde zavzněl v duši jeho smích, tam dobro svadlo, vzbujel hřích, a po hříchu se čin ven kradl. – Až jednou však na toulkách svých se s pokrytcem na cestě střet – tu zmlknul jeho bujný smích a před pokrytcem sehnul hřbet: „Aj, výborně! – Ty dobrou masku máš, a dobře hrát a lidi šálit znáš...! Tě učit?! – vskutku marná, brachu, věc... ač mistrem ve lži jsem: ty’s větším přec! Je směšno, když své oči vzhůru dáš a svatě tváře se, lid okrádáš. Na ženy nadáváš i na tanec... a největším jsi sám jen lotrem přec. Ó, s tebou nechci, příteli, nic míti..!míti...! Jdem’ směrem různým, každý v jinou stranu, je nutno nám se nyní rozejíti – a nechci... nemohu tu snésti hanu, že lepším ďáblem mne ty můžeš býti, až otevřem’ ti černou pekla bránu.“ 57

REVOLTY.
Kéž všichni lidé v celé síle davu by měli jednu, jedinkou jen hlavu, a stejné tužby, stejné snahy, plány by byly do duše jim dány – a stejné city, stejná v srdci láska je pojila, jak pevná žití páska: pak snad by mír a pokoj zavlád’ v zemi, a štěstí slunko zasvitlo nad všemi. Však míti lidstvo jedinou jen hlavu, by snadněj’ mohlo jíti na popravu, by jedním rázem, jedním meče vzmachem se země zabarvila krve nachem... by srdce všechněch ihned odumřelo, by ruce sklesly, všechněch ztuhlo tělo: pak snad by též byl pokoj v zemi nad bezhlavými mrtvolami těmi...! 58

ŠÍLENCOVA ZPOVĚĎ.
Já spáchal zločin jsem..! –jsem...! – Za noci tmavé jsem vylákal jej v rouše přátelském. – On netušil nic! – Klidně spolu jdem’ jak přátelé. – Mé záští k němu dravé se svíjelo pod maskou lhostejnosti, a ruka má, pro ránu pevná dosti, se nezachvěla... Musilo se stát: já příčinu měl s ním se účtovat. Však proč? – Čím ublížil mi?! – Sved’ mi ženu? vzal bohatství mi? – Nevím věru sám, proč na svědomí jeho život mám. – To nebyl já jsem, jenž za každou cenu chtěl života jej zbavit. – Tajnou mocí jsa puzen, lákal jsem jej tmavou nocí jen proto ven, by do tůně tam pad’ a já se zoufalství moh’ jeho smát. Jej do tůně jsem hodil...! – Černé vlny se vzepjaly ve sloupcích vysokých... Mně zdálo se, jak výkřik sjel by v tich... tak děsný výkřik... a tak hrůzyplný. – 59 Pak luna vyhoupla se nad oblaky... Ve svitu jejím vraždychtivé zraky jsem vpíjel do vody: zřel zápas smrti, jak zvolna v paži kostnaté jej drtí. A zápas dokonán...! – Již ztichla tůně a temná noc svým pláštěm skryla čin – Ni vzdech mne nezradil, ni vlastní stín... jeť mrtev on – a ukryt vody v lůně – – Leč v duši mé, v mé fantasii žije: upírem přilétá a krev mou pije – ret jeho zmodralý a skelný zrak mi slova šeptá – hledí na mne tak, že běs mne jíme. – Širým světem bloudím a stále... všude oči jeho zřím, jak táží se: Zda provinil se čím?... Zda právo mám, když bez viny jej soudím?! – Tak uštván, vlastního se boje stínu, bych smířil jej a odčinil svou vinu, tak vzlétnu vysoko, kam stačí zrak: pak dolů skok – –! Snad budu klidným pak! 60

ŠÍLENCOVO RONDEAU.
Vy hvězdy milostné a bílé, ty luno s jasnězářným okem, ó pomozte, by čin můj skokem jak hromu šíp dolétl cíle. Mé slunko! – Tvoje záře milé já pozoruji každým rokem... Ó smrti má! Tvé hnáty shnilé bych s mými změnil s zářným okem... Ó pojď a pospěš v náruč moji, bych měnil s tebou za tvé kosti... bych vložil rety v čelist tvoji – –! Já uvítám tě, milý hosti... a za vše, co mne k světu pojí, jen přijmu tvoje stlelé kosti. 61

MODERNÍ BALLADA.
Kdys mladý rybák k moři na lov šel – vrž hodil – (právě jak v té pohádce...) však shledal prázdnou ji; tu k sobě děl: „Dnes neslouží mi štěstí! – Na krátce jsem tady dnes: vrž hodím do třetice!“ – a vyňal dýmku z kapsy kabátce. Pak zakřesnul, a nafouknul si líce, mohutné dýmy pouštěl ze svých plic... vrž zase vytáh’: bahno a nic více! Jsa zklamán – nedoufaje v štěstí víc již posledně vrž v černé moře noří... pak táhne – táhne... cítí tíži sic a namáhá se, až mu tváře hoří – vrž celou z vody táhne zvolna ven a zří, že mořská panna ven se noří... Tu tíži složil na břeh dobrák ten, a hledí na to krásné, ladné tělo a mne si oči, zda to není sen! 62 JiJí po těle se plno šupin skvělo prý ze zlata a drahých kamení... (snad tenkrát tak se vůbec chodit smělo!) On stál tu nad ní jako v zmámení – pak na kolena sklesl před ní v prachu a jal se takto hovořiti s ní: „Zda anděl jsi, či tvor, mi pověz, brachu, a rci též, chceš-li mojí žínkou být – jen člověk-li jsi, o nic nemám strachu a můžeš ihned se mnou domů jít.“ Tu ona vznesla k němu svoje oči: „„Ty’s v sít mne chytil, chci též s tebou žít.““ S ním radostí se celá země točí...! Vrž složil, ženu do náručí vzal a hbitě s bříměm na cestu vykročí. – Tak plynul čas jak moře dál a dál – a mořská panna ženou mu se stala... on s ní jen laskal se, jak s děckem hrál. – – Však za nedlouho změna s ní se dála: již nestačil jí prostý, režný šat, již chtěla dům... a na hostiny zvala... Že první přání, musilo se stát. – A rybák dřel se stále v potu tváři, jen mohl-li své žínce všecko dát, 63 jen viděl-li, že tváře její září, tu splnil každé její přání hned. Však po čase v ní opět něco vaří: tu přišla k němu, sladce jako med, že saisona prý zimní hnedle bude – přijde prý vítr, přijde sníh a led. „„Nemohu přece v stejném chodit všude, to uznáš““ – řekla, hladíc jeho líc – „„však na kožich a čapku ještě zbude!““ On ptá se naivně: „A už nechceš víc? Snad myslíš, ženo, že jsem boháč velký?! však v skutečnosti nemám věru nic.“ – Leč na to byl mu rozum příliš mělký, že ženy znají užít jinou zbraň, a z té muž každý strach má jistě velký. l ona této použila naň: začala s pláčem, křečmi, omdléváním... pak zuřila, jak rozlícená saň. – – I vyšel rybák se úsvitem ranním a v městě na svůj dům si vypůjčil – vše nakoupil, co bylo jejím přáním, a pospíchal, by už jen doma byl. – Tu vzhlédla zase k němu, plna lásky, a lísala se k němu ze všech sil. 64 On líbal její zlatoplavé vlásky a zase šťasten na chvíli byl – bloud! – – Po čase však zas nový vrtoch krásky... On nevzdoroval! vůlí nemoh’ hnout! jí všecko opatřil, co si jen přála – – tím okovy na sebe začal kout! A ona vyzývavě se mu smála – – – už jiné zase věci chtěla mít... i milovníky do domu si zvala... však neptala se, zda-li to smí být – A ubožák, ten v zamyšlení seděl – (již šediny mu začly hlavu krýt) a vzpomínal si, a do dálky hleděl a bručel si: „Jak vysvětlit si mám? přec ženu do sítě jsem chyt’“ – (to věděl!) „však bohužel, že teď jsem lapen sám!!“ 65

V DIVADLE.
Je před divadlem... Tichý obecenstva šum se nese parterrem a galerií výše: ten hlučně baví se..se... ten vykládá svůj um..um... tam jiný směje se... a ten zas stojí tiše. – Ta klepem baví se... ta šátek tiskne k rtům... ta zívá..zívá... ta se směje..směje... a jiná parfum dýše. Teď: cililink! – a hudba počne tiše hrát: tón chvějivý a sténající letí v uši, a mnohému se v srdce zvláštní pocit vkrad’... několik zmlklo... naslouchají celou duší. Však ostatním se tichými být nechce zdát a šepcí dále, třeba, že to dojem ruší. Zas: cililink! – A opona jde vzhůru již... Teď zmlkne šum, a na jeviště každý hledí..hledí... ten hraje s sebou... onen zase sedá blíž... ten ku předu je nahnut... ten zas zpříma sedí. – Ta pohybuje ústy... ta se kloní níž... a jiná úsměv skrz růžové rtíky cedí. 66 Teď na jevišti výkřik, pláč a děsný kvil nám ve sluch tepá, úzkostí že srdce buší...: ten ošklíbá se, jak by utrejch pil... ten usmívá se, ten zas truchlí ve své duši. – Ta stírá slzy... ta pláč skrývá v smíchu díl... ta koketuje, myslíc, že to nejlíp sluší. Teď k smíchu něco... – Zase nové tváře zříš: ten smíchem koulí se... a ten zas sebou šije... ten stáhne tvář, a pohrdlivě hledí spíš. – Ta směje se, a jiná zas, jak žluč když pije..pije... ta mračí se... a ona kloní hlavu níž... – Jen kdo se směje vždy... a všemu? – Galerie!! 67

MODERNÍ POSUDKY.
Herec-Novic:
Buď pozdravena, kněžko umění! V Tvůj vcházím chrám se zasvětit, a v obět skládám srdce své i duši. Mne přijmi, prosícího, pod svůj kryt – ve šlépějích Své vůle nech mne jít! – Já prosím úpěnlivě s celou duší. – Musa-Thalia: (ironicky.)
Jak pěknou řečí prosit znáš a hlas Tvůj zvučný. – Rci mi tedy, zda pamět svou tak dobrou máš, že řekl’s vše bez napovědy?! – Novic: (udiven.)
Já nechápu zbla z řeči, odpusť, Tvojí! Co řekl jsem, to z hloubi duše plyne... má žhavá touha dřív se neukojí, a k divadla se prknům mocně vine. Ó vyslyš mne! 68 Thalia: (trpce.)
Jsi student snad, jenž, zahálčivý, neučit se chtěl, a propadnuv, byl bázní jat, a před trestem se chvěl: (paroduje:) „Kam teď“ – přemítal’s asi – „teď domů nesmím z hanby, studu –! Na řemeslo jít? – Tam jsou špatné časy a práce moc! – – Již vím, čím budu: Ó! Hercem! Tam je život snadný a práce málo!!“ (k novici:) Řekla pravdu jsem? Nu, odpověz – – Novic: (zkrušen.)
Tvé řeči ráz tak chladný mne neodstraší. – Líbat budu zem, jež šlépěje Tvé nosí svaté... Až seznáš srdce mé, tak touhou jaté po svatém Tvém, o Muso, umění, to ihned úsudek Tvůj pozmění. Chci prospět vlasti, tříbit srdce lidu... být těšitelem – tišit hlad a bídu; ve srdci svaté touhy idealy – v před kráčet k vytčenému cíli. – Byť v cestě mně i hory stály, já cítím porazit je dosti síly... jen neodvrhuj mne! 69 Thalia: (trpce.)
Zas slova... a pouhá slova, jež sladce plynou tak. Však kde je čin? (s ironickým smíchem:) jej srdce chováchová, a sice tak hluboko, že jej nezří zrak! Novic:
Což nevěříš mým slovům? Thalia: (trpce se smějíc.)
Ni za mák! Těch slibů slyšela jsem tolik již, a všechny stejně sladce zní... však žádný skutku není blíž. Jdi cestou dál! – Novic:
To nemožno! Duch sní a touží jen po vyplnění tužeb. – (vřele.) Svou duši čistou, srdce vřelé ti podávám. – Mne přijmi do svých služeb a zasvětím Ti žití celé. Thalia: (vážně.)
Mám soustrast s tebou! – Času dost, by’s prchnul v dál. Novic: (pevně.)
Toť nemožnost! 70 Thalia:
Ta dráha, kterou sobě nyní volíš sám, ta není seta růžemi, – leč trním jen, a mníš-li, pohodlná je – toť klam. – Sta strastí, svízelů – Novic:
Byť každý den mne Osud nepříznivou stihal ranou, přec silen jsem, a s hrdým čelem se rváti budu s nepřítelem. Thalia: (s úsměvem.)
Tvá síla ochromí – jen žerty stranou! Což zbude ti, až síla tvá se zláme? Novic:
Mé idealy! Musa:
Zdání tvé tě klame! Tvé idealy, jež jsi’s tvořil v duši, při prvním strádání se shroutí v prach a bída, neuznání tak tě zkruší, že síly nebude na nový vzmach. A sláva-li tě láká, zvučné jméno jen: to vzdušná bublina, mně, hochu, věř! toť víno opojné, jež kouzlí čárný sen. Však soudným okem, chceš-li, měř: pak seznáš, sláva že je cetka zlatá – vrch leskne se... a spod je plná bláta! To věř! 71 Novic: (s nedůvěřivým úsměvem.)
Mně odpusť, k otázce že nové své rety otvírám. – Proč tolik zasvěcenců máš, když taký úděl jich?! Thalia:
Ty poctivým se býti zdáš! Nuž odhalím ti, jací jsou tví snové, a pomohu ti v hlubin vniknout taj: Těch málo je, co idealy maj’ ať porouchané! – ač dříve jak tvé plály a silné byly, jak mramoru skály... těm zbyly již jen trosky, a nic více. Je to, jak s komárem, jenž kdesi žil tak klidně. – Tu zlákal jej plam svíce a on si křídla popálil! Novic:
Ti druzí? Thalia: (opovržlivě.)
To je pěkná cháska! Ten jeden zahálčivý darmošlap se zasvětil mým službám proto, že jej sklame kráska – ten druhý, aby pohodlně žil, ten proto zas, by pod záštitou mojí jen svému chtíči holdoval... ten zloděj je, a onen v dluhách stojí, ta kuplířkou je, ona nevěstkou je zase... tu potřísnil zas veřejnosti kal...! (bolně se směje.) 72 Toť definice!! – Z těch tvých idealů, zdá se, ti pro můj chrámek nezbylo ni špetky! Ba, pravdu dím! – Jsou bezcenné již cetky teď u divadla čest a dobré jméno! Ach, bohužel! Novic: (nadšeně.)
Přec hodlám s duší čistou si vybojovat svého žití věno. Já nevzdám se! – Mám vůli pevnou, jistou, a prosím znovu: Přijmi obět moji! čest, svaté umění nechť v ochranu mi stojí. Thalia: (po chvíli rozmyslu.)
Ač zklamání již zažila jsem, věř mi, mnoho, přec věřím ti a světím účel tvůj! přec znovu zase odvážím se toho, že přijmu tě co kněze ve chrám svůj. Buď hercem! – Cti své umění a haj svou čest, probouzej city k dobru, lásku k umění... toť pravý úděl herce jest. Nechť vlivy okolí tvou duši nezmění! – Nedej se svésti opájivým citem slávy a nezapomeň na života účel pravý. – Buď hercem! – Po hloží a trní spěj! – (políbí jej.) Zde polibek! – A Bůh tě provázej...! 73

MASKY.
Ten život náš je velká komedie, v níž člověk každý hraje roli svou na prknech světa. – Krok za krokem jdou... jak Osud určil, tak i každý žije. – A jedenkaždý ze všech lidí v zemi je hercem (dobrým buď... či špatným zas) a přetvářka zde vládne tvory všemi, měníc jich srdce, duši, ba i hlas. Ten, který dobrým hercem slouti může, ten musí na vše strany křivit hřbet: tu poroučet... tu sladkým být jak med... kde potřeba, do nové vlézti kůže. – Dle písničky, již slyší, všude zpívat, být s Němci Němcem, s Čechy Čechem zas, a vždycky, je-li k tomu pravý čas, tam odporovat... onde zase kývat. Své přesvědčení, je-li toho třeba, jak rukavici s ruky dolů dát – své rodné řeči s jinými se smát... národnost zašlápnout za skývu chleba. – V čas potřeby si na tvář hodit masku a s lící dobráka mít v srdci zášť! – 74 Přes bohatství si dát žebráka plášť... neb s nenávisti maskou kázat lásku – svou škodolibost ukrýt v litování a radost v uplakanou masku zas... ku bludům, žvástům propůjčit svůj hlas a hlásat je... však sám nevěřit ani!! – Pod štítem protekce se pyšnit vědou, pod maskou chudoby okrádat lid – na jedné hlavě deset masek mít, a uznávat jen zisk svým napovědou. To herci v žití jsou! – (však pouze skryti!) My herci skuteční veřejně jdem’ bez přetvářky a masky v díle svém, a každý mluví tak, jak v srdci cítí. A na jevišti veřejně se známe, že maska jiná kryje naši líc... Však z naší přetvářky nezbude nic, když po divadle masku dolů dáme. My na jeviště obléknem’ se v šaty buď žebráka, či pána, kněze též, a na rty béřem také mnohdy lež, a přes chudobu hodíme plášť zlatý. Leč po divadle masky odhodíme a jsme zas tím, čím dřív z nás každý byl ať smýšlením – ať krví svojích žil. – A čím jsme, jaký úkol náš, zas víme! 75 OBSAH.
ŽIVOT: Str. Jsme zvláštní lid11 Protesty herce13 Stesk14 Touha15
LÁSKA:
Až první hvězdy zaplanou19 Miloval jsem děvčátko20 Sněženka21 Ach, čím to je?22 Až zemru kdes23 Vzpomínky24 Vetřelka26 Ona mrtva29 U mrtvoly30 Pohřební óda33 Mně zdálo se34
[77] Str. Zapomeň35 Román mládí36 Té, která ví...41 Vzpomínka43
STUDIE:
Intimní rozhovor47 Ó nevěř!52 Ďáblovy sonetty53 Revolty58 Šílencova zpověď59 Šílencovo rondeau61 Moderní ballada62 V divadle66 Moderní posudky68 Masky74
E: av; 2006 [78]