Vy řekla Jste, bych báseň napsal Vám –!
Však marně sbírám myšlenek svých roje,
a marně vzpomínám na upomínky svoje:
co psáti budu... dosud nevím sám!
Než – chcete báseň! – staň se rozkaz ten!
leč dosud nevím, má-li šprýmná býti?
Či smutná snad, že při ní srdce bolest cítí?
V tom potřebuji rozhodnutí jen.
Však budu psát dle myšlenek, jež mám:
na papír snesu okamžiky blaha...
bych básní vyhověl vám, to je moje snaha.
Teď pozor! – ticho!! – Já již začínám! –
My seděli jsme spolu za večera
na lavičce za útulného šera,
a smáli se, a žertovali spolu...
však v srdci plno výčitek a bolu.
(Jak? Výčitky?!) – Čekejte vysvětlení!
My dopustili jsme se provinění:
já sklamal jinou, ona jeho zase,
by sejít jsme se mohli v tomto čase.
Mně ona ruce moje svými hřála,
když na ni pohléd’ jsem, se pousmála...
tak seděli jsme, hovoříce spolu,
a zapomněli jsme svých strastí, bolu.
Však nebyli jsme na místě tom sami!
na blízké lávce sedl si kdo’s známý,
jenž rušil nás, uváděl v neklid duši...
ač nevěděl, jak blízkost ta nás ruší.
Pak odešel...! My jak děti si hráli,
na ruce tleskali jsme a se smáli...
do očí hleděli jsme sobě dlouze –
zas smáli se a žertovali pouze...
Pak šli jsme domů, tisknouce se k sobě,
tak vážně, bolně zladěni v té době
bez slova... myšlenek však plnou duši:
zda jeden druhého a lásku tuší...
Až pod čí’s oknem zůstali jsme státi. –
Já hubičku chtěl... nechtěla ji dáti!
Však doufal jsem ji násilím si vzíti...
leč slyšeli jsme někoho kol jíti!!
Hned schladnul jsem, a podal ruku pouze...
pak pohleděl jsem znovu na ni dlouze
a odcházel jsem vzrušen... bez pochyby...!
Zde máte báseň! – Kterak se Vám líbí?!