U MRTVOLY.
Ten budoir Tvůj pln je vůně,
kol v stěny černý smutek vložen...
a duše má, ta choře stůně.
Ten ostatek Tvůj v rakev vložen,
v tu černou rakev v katafalku,
a plamem svící matně zářen.
Můj vzdech se tratí v černa dálku,
tam zapadá v vod, mlhy tůně,
když zřím Tě ležet v katafalku...
A duše má zas choře stůně.
Ten svící plamen mihotavý
v Tvém budoiru, plném vůně,
mi vrací vzpomínek proud dravý:
já zřím Tebe před krátkým časem...
vlas září Tobě zlatoplavý –
30
Tvá slova zní mi stříbra hlasem –
Tvá ústa šepcí ševelivě
a oči září blaha jasem...
Však nemoc Tvá Ti hrůzodivě
již žití podrývala letem –
ač v život hleděla’s tak snivě,
přec tušila’s, že s tímto světem
se loučit budeš v krátkém čase,
jak květ uvadá parným letem. –
Co bolestí se chvělo v hlase,
když řekla’s: „Nesejdem’ se více!...“
a mne tuch divný jímal zase...
Hle! – nyní kol Tě v řadách svíce,
Tvých očí víčka tíží dolů,
a nachem nebarví se líce...
Tak stál jsem v němém, tichém bolu,
na srdce mé žal těžký padl,
proč nezemřeli hned jsme spolu –
proč pouze Tvůj květ žití svadl. –
A v duši mé čin v skutek vzešel,
ve mozek běs spár ostrý kladl...
Já tíhu žalu tupě snášel,
když svíce plam svůj v tvář Tvou splály,
a jednu po druhé jsem shášelshášel.
31
Ten bol můj zašel kamsi v dáli
a myslil jsem: vždyť ona žije!
to Osud hrou mne svojí šálí...!
A Tvé mne hřály v tváři dechy –
já cítím, jak Tvé srdce bijebije,
a slyším bolné slov Tvých těchy...
v to slední sten mé agonie....agonie...
32