* * *
Co do mých veršů ty jsi mohla vložit,
Co do mých veršů ty jsi mohla vložit,
to – věř mi – bylo víc, než refrain přátelství –.
Cos počalo se – nelze to už dožít,
ba proneslo se velké tajemství.
Zda není líto ti té intimity chvíle,
kdy byl jsem ti, než tušit mohlas, blíž?
Přeněžné stvořeníčko ušlechtiléušlechtilé,
osten byl ukryt, – bolest necítíš?
A konečně je třeba přiznat celkem,
že jenom dobré o tobě lze říci –
i když tě chtěli v roztoužení velkém
tvých čtrnácti let ranní nápadníci – –.
Však dnes vše půjde dále velkým spádem –
to bude hrozně nakloněná rovina.
Já těmi vrátky rychle vyjdu zadem –
měj na mysli, že někdo vzpomíná!
45
Ó rychlost osudu i prostředky vy smělé,
vy divné ohledy a věci prokleté!
Můžeš-li, proklínej vzpomínku na přítele – –
– – – – – – – – – – – – – –
až k modlitbám svým, madame, kleknete.
46