V modrých horách zadumána
snila tichá víska
tolik v dálce od močálů
a tak mrakům blízká.
Žili všichni na těch horách
jako v celle mniši,
pro sebe tak sami, sami,
pokorni a tiši.
Z údolí tam nezalétal
vřavy ohlas ani,
ani jedno matné echo
zběsilého řvaní.
Nevěděli, jak se dole
bahnem všichni plazí,
nevěděli, s jakým blahem
každý kalem hází.
Nevěděli, že je dole
temná noc a pustá,
a že svět má na močálech
hnusu plná ústa...
Sestoupil hoch jakýs kdysi.
Vidět chtěl, jak cení
směšný svět v své hnusné rvačce
vnitřní přesvědčení.
„Kdybych prodal přesvědčení:
povězte, co dáte.
Nezmůže ho hladké slovo,
ani tele zlaté.
Panenské jest, a tak vlastní,
že jím duše zrála,
čisté jako jezer voda,
pevné jako skála.
Pouhé zlato k zakoupení –
viďte, to je málo!
Oh – to by vás namáhání,
a mě krve stálo!“
Zasmály se pod močálem
hrubých hlasů sbory:
Vrať se, hochu, hloupý hochu,
ve své modré hory!
Hm – hm vnitřní – – – Hlas je tichý,
pěstička je slabá –
viď, že bys jím nedovedl
nadmout se jak žába?!
Tak co ptáš se, jak se u nás
přesvědčení platí?
Nemusíš se ani světu
řádně ukázati!
A tvé klidné jméno tiše
ke sluchu se nese –
biče nemáš, před ním v strachu
světa kus se třese.
K smíchu jsou nám tvoje hory!
Jen že o nich víme –
o bezcenné přesvědčení
tvoje nestojíme.
Vrať se jenom, naivní hochu,
v zakrnělou vísku –
to my jinších nakoupíme
za pár řádek tisku!