Nic, pranic. Chaos na všech stranách,
jak v bibli svět byl před Slovem.
Kdo v bibli věří, citát lehce najde.
Však nevznášíme se, ni neplovem.
Nad námi nic, a v údech též nic,
červ v blátě vrtá bezedném.
A časem vstane jakýs prorok:
Však počkejte, my přece vybřednem!
Kam? Kterak? Prorok nepovídá.
Dál ryjem bláty dusnými.
A cítíme, že bláto škrtí.
A nad námi hřmí kroky olbřími.
Tak, ano tak, a jinak nejde to.
Víc loyality. Slyšte, pánu dejme,
co jeho jest. A jednou půjde to,
však do té chvíle ani nedýchejme!
Jen loyalní si národ proklestí
k úspěchu cestu. Z temnot vyjde taky.
Že vyjdeme, vy chcete záruku?
Nu ano, mám ji. Ministerské fraky.
Tak mluví Vůdce. Slyšme, slyšme ho!
Jde ráno k nám už v rozjasnění rudém?
Až loyalitu naši pochopí,
zda situace té zlé pány budem?
Klet, kdo z nás je antimilitarist,
v dějiny se špatně zapíše,
proti „branným“ kdo dá svoje veto –
vláda chce nás vidět na břiše,
v prosebníků přeuctivém sklonu –
neuctivé sic to přání je...
Muciem však Scaevolou kdo byl by,
podráždí jen zlobné harpyje.
A tož ohnout hřbety, páni milí,
a pro „branné“ zvednout ruku svou.
Nač bychom vyplýtvali sílu,
když lze plýtvat bídou otrockou!
Hle, opět cosi kutí Hochenburger.
A Vídeň, Vídeň! Školy zavřeny!
Sto tisíc lidí nesmí volně dýchat.
A meče tupé, páže znaveny.
Lex Kolisko, jak velký strašák z bájí
na obzoru tkví, oblak zlověstný.
Jdou větry z Konopiště, od Berlína.
A Hussárek! Čí husar počestný?
A kanály a školy v jedné spleti
a řeči, rady, zmatky, programy.
A mnoho bláta. Velmi mnoho bláta.
A žádné Aspry, samé Wagramy!
Tu leží česká politika,
své bezradnosti těžce pyká,
nebť k smutným koncům došla těm,
když konečně jí sousto dali;
ji překvapil ten dárek malý
a uváz kdesi pod jícnem.
Že byla zvyklá hladovění,
umřela náhle. V zamyšlení
na růvek hledím po očku.
Nu, aspoň známe smrti pramen.
In pace requiescat, amen.
Však byla jenom pro kočku!