Já bohatýra jednou viděl kdesi,
na táboru on mocným hlasem volal,
že třeba na stráži nám státi pevně,
šik sevřít mocně, rozbrojů že nechat,
co hubí nás, a každý včas své místo
nechť střeží bedlivě. Pak spása přijde
a česká loď se protře mělčinami
i víry zhoubnými a český prapor
na vídeňské že baště zatknem pevně,
jen svornost bude-li a dobrá vůle,
a poctivost, jež nade všecky věci.
Tak volal Ilja, bohatýr náš slavný,
a rafiky snad k dvanácté šly kvapem
na českém orloji. Den slunečný byl.
Dav zatleskal a já zatleskal také –
pak vlastenecké pivo proudem teklo
a hřměly přípitky a ošumělé fráse,
jež stokrát čtli jsme a zas čísti budem.
Já chodil ulicemi, hlavu věsil,
neb nešlo na rozum, že národ může
i v také chvíli pít a veselit se –
Kdes za horami druhý tábor konán
a po něm německá se rozletěla
zdrážděná smečka, Čechy štve a bije.
Tam v dálkách horko jako na bojišti
a my tu šťastni ve svém hejslovanství –
těch hynoucích ni grešlí nevzpomenem?
Však není zle, byť národ onde hynul,
neb máme přece bohatýra Ilju,
Muromce Ilju nepřekonaného,
do světa jede na svém velkém oři,
v své mocné pěsti mocné kopí třímá,
od kopyt srší žhavé snopky jisker
a z bohatýrských očí hledí výhně!
Muromec Ilja poslancem byl zvolen,
neb nebylo přec možno neodměnit
ty slavné řeči, plné skvělých příkras,
že Demosthén by nevymyslil lepších.
Dál mluvil k lidu o svornosti milé,
o nepoddajném duchu českých předků,
o práci, kterou urbi ba i orbi
ukázat chceme, český duch že žije,
a že té práce třeba nám je hojně,
i Národní kdes Jednotu on čile
vyvolal v život. Jednota však schla jen
a spala libě patnáctero roků.
A Muromec dál mluvil o svornosti,
o práci úsilné a neústupné,
až krajanem se stal. Co tehda slávy!
Náš bohatýr byl u pramene síly,
když nikdo druhý, on náš národ spasí!
A doba věru těžká. Weidenhofer
vídeňskou chásku dravou řečí poštval
(a víme všichni, jak to tehda šlo tam,
kdo Čech, bit všude, za to, že byl Čechem,
i ženy bity, ba i děti bity)
a tehda čekalo se, bohatýrskou
že vztýčí pravici náš český Ilja
a vzkřikne: Dost! Ni kroku dále, smečko!
A hrstka našich robotníků, když tě
na výlet jednou jela do Wachavy,
kde luza se všad seštvaná ji vítá,
tož čekalo se, Ilja připomene
že řeči ty, jež na táborech mluvil
o bratřích dělnících, o vyděděných,
a v čele jich že půjde hájit právo.
To čin by lidskosti byl. Kdo by mohl
po ministrovi kamenem zlým hodit?
Však Ilja nešel. Ve Vídni když vřelo
to nejhrozněji, Muromec náš zmizel
kams do Arka a marně volali ho –
kdes v koutě stálo bohatýrské kopí
a kopyty oř bohatýrský hrabal,
však bohatýra Ilje není tuto.
A pak šel nezdar za nezdarem na nás –
v těch dobách opět illusi jsem ztratil –
to jednu z nejkrásnějších...