MELANCHOLICKÁ SONATA.
Dlí naše koráby v zátokách, neschopny vyplout
na širý okeán, vzedmutý vichřicí prudkou,
rez hlodal na nýtech, rozhlodal pancíře všecky –
hynem a zahynem tou s rezem neslavnou půtkou.
Je mužstvo zemdlené, nečinnost ubila vzněty,
vlajky jsou spuštěny, do stěžňů chvílemi tlesknou,
jak vítr zaduje přes bradla, skaliska rudá –
a příboj z dálek nám hourácí písničku tesknou.
Do srdce vrývá se, plní je nezměrným žalem,
na výspě neznámé trosečník naděje nemá,
opět že uvidí přátely s vlajkami svými.
Z očí zří truchlivost, na rtech dlí výčitka němá.
A přece kdysi (: či zapomnět možno-li toho? :)
brázdily koráby, jež leží za větrem nyní,
široký okeán, s vlnami hrály si směle –
ty časy minuly. Na moře vyplují jiní
a sklidí slávu i bohatství objevitelů,
vítězů nad mořem, skvělým se zablesknou činem,
světy si podmaní, všecko, co v toužení našem
hořelo šarlatem, spájelo ohnivým vínem.
Rozlehlé končiny válečným naplní hlukem,
polnice zabouří, útočné signály zazní.
Vítězi dál půjdou, ocení vítězství svoje,
milenci Štěstěny, hlomozní, silní a krásní.
Nové se objeví hodnoty v zjasněných duších,
koráby potomků dostihnou ostrovů visí,
kam jsme my nemohli, jednou, vím, doplují oni.
Nový lid vzpomene oněch, co byli tu kdysi?
59
A poet zasněný, do dálek slouchaje, tuší,
co Orli budoucna uvidí v prostorech bílých,
co najdou v hlubinách duší svých prohřátých sluncem,
velikým sluncem. V těch závidět chtěl by jim chvílích.
60