ČESKÉ PÍSNIČKY.
I.
Tak časy letí: per aspera dále,
bez oddychu a velkých orací.
Ráj slibují nám filosofi stále,
když budem takoví a onací.
To, ono máme ještě učiniti,
tou, onou ctností zaskvíti se víc,
methodu tuto ještě promysliti –
dí filosofka, sama nečiníc.
My poslechnem a hlavou pokývneme
jen s resignací jakous nehybnou
a kolejí dál vyjezděnou jdeme,
kdo po nás přijdou, také pokývnou?
II.
Je věru hořká česká zem
a vše v ní hořce chutná,
tu ořech zhořkne v jádru svém,
polibek – slza rmutná –
a číš-li zvedneš, chceš-li pít,
vstříc myrrha zavoní ti.
Chtěl’s kdysi zorám v ústret jít?
Zda u nás slunce svítí?
66
III.
Tam venku, ano, tamtam, tam za horami,
je světlo, vzduch a radost z života,
tam, je-li ples, je příroda ples samý
a člověk jen se v kole mihotá.
A u nás. U nás! Strašákem nám hrozí,
dupnout si u nás dávno nesmíme,
k muzikám našim oukradkem se lozí
a při sousedských div se nedříme.
Zde synek tak tak panenku že proved
a tu a tam že slůvko propoví.
Nu ano. Ano! Skákat kdo by doved,
na nohou když má těžké okovy?
67