Večerní slunko.
I.
Má okna hledí k západu,
v ně pozdě slunko vchází –
Když jasu měli jiní dost,
mně teprv paprsk hází.
Je pobledlý a uvadlý –
květ ovoněli jiní?
I za ten, Phoebe, dík ti buď,
je veselej v mé síni!
II.
Já míval slunce rád snad odjakživa,
ať nejtrudněj v mé hrudi bývalo,
jak problesk jas tvůj, vody kapka živá
do srdce skrápla a už zpívalo.
Žel, pro tu lásku snad, já nevím ani,
mně bozi tvojich jasů nepřáli.
Však vyšlo’s přec a v polibku jak vzplání
dva milenci, hned jsme se zasmáli.
III.
Už stáří ťuká na dvéře:
nu, vpusť mne, vpusť mne k sobě!
a pohladím tvé světlé kadeře,
líc změním k nepodobě.
32
Na čelo vrásek nasiji
a páteř trochu ohnu....ohnu...
Já myslil ještě: brázdy vyryji –
a třeba světem pohnu!
A už je konec oračky,
snů přízu duch už netká.
Až jednou, slunce, přijdeš na táčky,
šedého uzříš dědka!
IV.
A zdaž pak slunce západní
též pozdní lásku vzbudí?
Och, kéž by. Kéž by vzbudilo!
Tak prázdno je v mé hrudi!
Tak pusto je tam bez snění –
luh, štěrk a písek samý.
Mé slunko, stáří ozlatíš,
než zmizíš za horami?
Jen jeden ještě polibek
na čísi rety rudé.
Jen trochu jasu... Veselej
pak umírat se bude!
33