Večerní slunko.

Josef František Karas

Večerní slunko.
I.
Má okna hledí k západu, v ně pozdě slunko vchází – Když jasu měli jiní dost, mně teprv paprsk hází. Je pobledlý a uvadlý – květ ovoněli jiní? I za ten, Phoebe, dík ti buď, je veselej v mé síni!
II.
Já míval slunce rád snad odjakživa, ať nejtrudněj v mé hrudi bývalo, jak problesk jas tvůj, vody kapka živá do srdce skrápla a už zpívalo. Žel, pro tu lásku snad, já nevím ani, mně bozi tvojich jasů nepřáli. Však vyšlo’s přec a v polibku jak vzplání dva milenci, hned jsme se zasmáli.
III.
Už stáří ťuká na dvéře: nu, vpusť mne, vpusť mne k sobě! a pohladím tvé světlé kadeře, líc změním k nepodobě. 32 Na čelo vrásek nasiji a páteř trochu ohnu....ohnu... Já myslil ještě: brázdy vyryji – a třeba světem pohnu! A už je konec oračky, snů přízu duch už netká. Až jednou, slunce, přijdeš na táčky, šedého uzříš dědka!
IV.
A zdaž pak slunce západní též pozdní lásku vzbudí? Och, kéž by. Kéž by vzbudilo! Tak prázdno je v mé hrudi! Tak pusto je tam bez snění – luh, štěrk a písek samý. Mé slunko, stáří ozlatíš, než zmizíš za horami? Jen jeden ještě polibek na čísi rety rudé. Jen trochu jasu... Veselej pak umírat se bude! 33