Romance o české bídě.

Romance o české bídě.
Dávno tomu. Jednou bral se úzkou stezkou, k nebi jež jde, vysoký duch, zpurné tváře, španělský plášť bedra halil. Na nebeskou zatlouk bránu. Svatý Petr vyhléd oknem. Kdo to tluče? ptá se posléz. „Martin comte de Huerta.“ Co chceš tady? – broukl Petr. „Do nebe chci vejít, pane, je tu nebe?“ – Ano, je tu, tebe ale, duše, neznám. „Don Huerta znám je všude, nejvíc ale v trudných Čechách, zná jej jasný Ferdinandus, také zná jej kacíř každý“ – pyšně řekl don Huerta, vousem cukl, rukou mávl, generálem býval kdysi a čekání neuvykl. 37 Don Huerta? Nevím, nevím,nevím. Do nebe chceš, milý brachu? Na zemis’ byl velkým pánem – dobrého cos učinil tam? A don Martin zlostně houkl: „vždyť jsem hájil víru Páně.“ Nerozumím tobě, brachu; jak lze víru Páně bránit? „Nu, tak, pane: v české zemi kacířů je sídlo známé – že je, děl jsem? bylo, není, už jsme zem tu vyčistili, pobili jsme kacířů tlum, kde jsme našli jejich bible, pobili jsme všecko šmahem, nemluvňat jsme nešetřili. Zavelel jsem svojí chase a pár ohňů vyskočilo na kacířské střechy ihned, rudý kohout hlasno zpíval. Rád jsem slýchal onu píseň – kacíři jak vždycky vyli, když jsem kohos vhodit kázal šlehajících do plamenů! A tak jsem tu zemi čistil, že dnes místy poušť je holá, heretů však nenajdeš víc, kam kdy stoupl don Huerta. 38 S hrůzou o mně mluvili jen, strašili mým jménem děti, já však pouze slávu Páně šířil v oněch drsných krajích. Mrskali jsme rozkolníky, deptali je ve prach zemský – zbyl-li který, stačí na něj moje chasa s jesuity.“ Huerta se pyšně nafouk, svatý Petr kosmo hleděl, hladil bradu, po chvíli řek: – do nebes ty vejíti chceš? Nevíš, že zde míru stánek, – útočiště pro pokorné, ponížené, chudé duchem, nezbrocené lidskou krví? Zde je sídlo Beránkovo, jehož srdce plane láskou, přístupu do ráje nemá, bratří svojich krev kdo cedil! „Don Huerta, comte já jsem, slavný voják Krista Pána.“ A on děl ti: bojuj za mne? „Neřek, ale církev řekla.“ Svatý Petr prohráb vlasy. Najali ho. Co je dělat. – Nevím, jak to rozhodnouti, počkej chvíli, hned se optám. 39 Po chvilce se Petr vrací: Bůh je láska, don Huerto, lásku s hněvem nelze smířit, láska krve proudů nechce. Že jsi zlo sil, don Huerto, do pekla bys měl se bráti. Generál jen střihl vousem: „Do pekla? A hrome, proč pak?“ Že jsi šlapal po svých bratřích, lásku Páně jsi v prach šlapal, jeho zákon potupil jsi, ale žes’ byl svedený snad, milost jednu Pán ti dává: na zemi se vrátíš hbitě, ovšem ne jak don Huerta, ale jako český kacíř. Deset roků budeš žíti tam v té zemi přenešťastné, za tu jejich víru štvaný, s jesuity v zápolení. Tvojich žáků hněv ať poznáš, hole vojsk tvých nechať sednou na tvůj hřbet a zkrvaví jej. Žij a hrůz všech účasten buď. Vydržíš-li deset roků, do nebe se můžeš vrátit utrpením očistěný. Ne-li, peklo čeká na tě. 40 A máv rukou. Don Huerta na úzké se stezce ztratil. Staletí však uplynulo a k nebi se nenavrací. Svatý Petr vzpomněl jednou na pyšného generála. Obhlíd nebe. Bystrý zrak má – don Huerty není tuto. Kde jen mešká? „V pekle, Petře, ve hluboké leží sluji“ – řek mu anděl..anděl... A proč šel tam? „Že to v Čechách horší bylo.“ 41