Jedna z posledních kapitol.

Josef František Karas

Jedna z posledních kapitol.
I.
Pod Smrkem gavěr a nad ním bory – tou cestou kdysi člověk šel chorý. Vonělo všecko, zpívalo všecko, však muž ten plakal malé jak děcko. Proč plakal, vědět chcetechcete, má Paní? Kdo růže trhá, často prst zraní. A on chtěl trhat, však neutrhl, od prahu ráje kdosi jej svrhl do hloubek temných, do ráztok chladných, kde není květů, písniček žádných. 28 Věřte, má Paní, život je hrozný, připraví duši o klid i o sny. Ten člověk chodil – na pohled čilý – však v prsou hlodal červ potměšilý. Nepověz větru, co v srdci nosíš, kolikrát slzou líce své zrosíš. Nepověz světu, co noc tvá vídá – vysměje se ti, bolesti přidá. A když chceš mluvit, mluv ironicky. Och, klamem často úsměv je lidský! Ten člověk, Paní, dlouho vše zmáhal, o svojich žalech mluviti váhal. Až jednou v máji sešel se s Vámi – pěšinka úzká – my dva šli sami! 29 Pod Smrkem gavěr a kolem četí....četí... Jak slunce plálo! Co pověděti? Ty Vaše oči! Ta Vaše ústa! Člověku zdá se, s někým že srůstá! Filemon, Baucis, ej, pryč jsou sny ty! Já věřil, Paní, ve Vaše city a Vy jste pouze – zdrážděna nudou – zahrát si chtěla s vášní mou rudou. To bylo tehda, v tom hlubém lese – utekla chvíle – rozešli jsme se....se... Jen rozmar byl to, má krásná Paní? Slůvka už pro mne nemáte ani? Nad gavěr noc už pomalu klesne. Všude je ticho hluboké, děsné. 30 A já teď smutný jdu cestou dlouhou a srdce nesu raněné touhou..... II.
Je život útrapou. To stokrát řekliřekli, a přece člověk nerad umírá. Nic nemá tu už, ví, že marně čeká na nový úsměvúsměv, a přec zapírá si tuto marnost. Hledí, mlčí, čeká – a z dlouhé chvíle třeba, jíž se leká, si staré rány znovu rozdírá. 31

Básně v knize Přetržená nit: