Zábřeh nad Odrou.

Josef František Karas

Zábřeh nad Odrou.
Byl, není. Padl. Opět jeden kámen na obrovité šachovnici oné nám cizí vzala ruka. A je ticho – na sebe chtěl by někdo žalovati? Šach králi dán je a jen sedlák brání a páni řekli: „s osudem se smiřme, nic více přec se dělat nenechalo.“ Ba, pozdě je už. Cenný kámen ztracen a králi zbývá pouze utíkati. Až sedláky mu všecky věrné zbijí, zas kdosi řekne: „nic se dělat nedá,“nedá, je Osud proti nám, tož zbraně složme.“ A v klidu budou svoje pivo píti. A padne králův sedlák pod Hrabůvkou, v Hrabové padne, v obou Bělích jednou snad objeví se nepřátelský jezdec: hej, daleko je odtud do Proskovic? A páni v Ostravě dál budou soudit: „tu hru je nutno vzdáti, neb se nedá nic zachrániti.“ A dál budou tančit na slavných svojich bálech vlasteneckých, pít svoje pivo, smát se vtipům špatným. Tak zašla Róma. Její domitia pobrali cizí a duch římský zlomen a zbyl mu jenom úsměv voluptata, cynický trochu. Úsměv oněch starců, na Susanu co dívali se v lázni. 57 A lid můj zmlkne dole pod Paskovem, na Ostravici zazní cizí hlasy a pruské věže opět dál se pohnou a nic je nezdrží. Kdo klid svůj dal by a spokojenost tučnou, kavárenskou do sázky ve hře slední, v níž jen běží o naše bytí. Zradou padl Zábřeh. A žlutá závist dále bude chodit od obce k obci. Nové zrady přijdou a bude ticho. Nikdo nezahřímá – proč také nervy své by rozrušoval? Až české ohně zhasnou kolem Odry, snad jeden mudroch kdesi v dáli zalká, neb těžko vidět rodu umírání, však ostatní dál cestou svojí půjdou bez rozechvění, že tak skončila hra, jak neměla a také nemusela. 58

Básně v knize Přetržená nit: