Zábřeh nad Odrou.
Byl, není. Padl. Opět jeden kámen
na obrovité šachovnici oné
nám cizí vzala ruka. A je ticho –
na sebe chtěl by někdo žalovati?
Šach králi dán je a jen sedlák brání
a páni řekli: „s osudem se smiřme,
nic více přec se dělat nenechalo.“
Ba, pozdě je už. Cenný kámen ztracen
a králi zbývá pouze utíkati.
Až sedláky mu všecky věrné zbijí,
zas kdosi řekne: „nic se dělat nedá,“nedá,
je Osud proti nám, tož zbraně složme.“
A v klidu budou svoje pivo píti.
A padne králův sedlák pod Hrabůvkou,
v Hrabové padne, v obou Bělích jednou
snad objeví se nepřátelský jezdec:
hej, daleko je odtud do Proskovic?
A páni v Ostravě dál budou soudit:
„tu hru je nutno vzdáti, neb se nedá
nic zachrániti.“ A dál budou tančit
na slavných svojich bálech vlasteneckých,
pít svoje pivo, smát se vtipům špatným.
Tak zašla Róma. Její domitia
pobrali cizí a duch římský zlomen
a zbyl mu jenom úsměv voluptata,
cynický trochu. Úsměv oněch starců,
na Susanu co dívali se v lázni.
57
A lid můj zmlkne dole pod Paskovem,
na Ostravici zazní cizí hlasy
a pruské věže opět dál se pohnou
a nic je nezdrží. Kdo klid svůj dal by
a spokojenost tučnou, kavárenskou
do sázky ve hře slední, v níž jen běží
o naše bytí. Zradou padl Zábřeh.
A žlutá závist dále bude chodit
od obce k obci. Nové zrady přijdou
a bude ticho. Nikdo nezahřímá –
proč také nervy své by rozrušoval?
Až české ohně zhasnou kolem Odry,
snad jeden mudroch kdesi v dáli zalká,
neb těžko vidět rodu umírání,
však ostatní dál cestou svojí půjdou
bez rozechvění, že tak skončila hra,
jak neměla a také nemusela.
58