První kapitola.
I.
O mladosti, ty naivní a sladká, jak první pocel, Adamovi v ráji jejž vtiskla Eva na rty roztoužené, o vůně jarních dnů a kouzlo bájí o krásné Venus Anadyomene, co z mořské pěny vstala, čistá, vznosná, pod Phoeba polibky, o duho barev, jež skrývá v sobě prostá krůpěj rosná, o trylku ptačí, v máji zazvučevšízazvučevší, o strumení ty prudkých melodie, o lodi snů, jež bloudíš v zátočinách, kde z pěny svítí Nereid bílé šije, o skálo pokladů, co jednou v roce se otevíráš, aby smrtelníci se drahokamů krásou pokochali – zda možno tvojich illusí se zříci? O mladosti, ty sajko prostřed savann, již slunce tropů líbá rozžhavené, to hravé slunce, stejně jak ty, družné, o motýle, jejž touha k světlu žene, o fontáno, ty ticho šumějící, kdo tvoji něhu vyzpívati může? O počátku a konci všeho žití: Kdo tvoje proklínat by mohl růže? 9 II.
Mně devatenáct bylo roků, do Prahy vedla cesta má. Jak úchvatná je v dějin zoru, však v „podsvětí“ jak šalebná! As týden chodím sem tam spěšně a poulím oči nadšeně na paláce a rudé střechy a chrámů věže zasněné. O čem jsem četl, připoměl sipřipomněl si, a Prašnou bránu vyhledal a našel Týn i rathaus starý a zbožně zřel na Hradčan val. Ty postavy, jež z povídek kdys si fantasie vyrvala, šly opět mlčky starou Prahou, z jich zraků bolest zírala, jak znovu šly by na lešení, jež zrobil kdysi Mydlář katkat, za pevné svoje přesvědčení, za chyby vlád všech,všech umírat. A jiný obraz vyvstal časem, přes šraňky, zmoly, kamení to na Špitalské pole hnali se bojovníci nadšení, nad jejich šiky černý prapor, v něm velký, rudý kalich zřít. Za pravdu boží, za své právo jdou polem stát, či v poli mřít – 10 a z dálky slyšet chřestot zbroje, to Němčíků se valí sbor, jak bouře, když se rozzuřilarozzuřila, a vody proud se řítí s hor. A posléz slyšet jeden jásot: je potřen zhoubce, pobit vrah. Žel, dnešní Češi vyhrávají jen v snech a pivních mátohách! Tak týden žil jsem v rozesnění a dojmy knížek všelikých mi vykouzlily půvab mnohý ve rozprýskaných pražských zdích i krásné paní, mladé slečny, i kavalírů dvorných tlum. Když z toho všeho jsem se probral, já věru vděčil nebesům – za blázna neb mne leckde měli, za venkovského zevlouna a nejednou mi třeskl v uši posměšek kluka křiklouna. Však konec všecko že má jakýs, já snům jsem oněm vale dal a večer místo bludných poutí pár ostrých hochů vyhledal. A pivo bylo vskutku dobré, i řečí bylo časem dost. Nu, Praha! Máš-li peněz dosti, máš blaženost i veselost! 11 III.
Tož přátelů jsem trochu nalezl si a v „cizině“ se za čas okoukal a polní šípek s přeostrými trsy se panským růžím v lecčems podobal. I měl jsem radost, že se zušlechťuji ve kruhu rádců dobrých, laskavých. Ba, šlo to zvolna. Štiky jinak plují, hoď štěně v řeku, vzbudí žert a smích. Nu, každý člověk hodiny ty odbyl a leckterou slíz pernou poznámku, – a hněvná slova mezi zuby drolil, než pustili jej s pány do zámku, jenž uhlazeným lvům je vyhražený, do bálů, jež prý hod jsou života. Nu, chápavý jsem, snes’ jsem ony změny, jen občas v duši mé se mihotá cos blýskného, jak pablesk oné zvůle, jež nad vše drahou kdysi byla mi: žít nespoutaný, ne jak tvora půle, žít život plně, všemi silami! IV.
Po lásce touží mladý věk, po ženě volá – jen nudný mrzout broukne si: zbytečnost holá, již rozum zdolá. 12 Po lásce touží mladý věk, o štěstí snívá a z květů, keřů, lupení, v šeru jež splývá, cosi se dívá. Po lásce touží mladý věk, po loktech ženyženy, a když ji shlédneš z večera, stich’s jako pěny, jsi rozrušený. Po lásce touží mladý věk, po všem, co skrývá. Zříš hradních paní skvělý tlum a jedna nyvá kývá a kývá... V.
Žel, často šičku minnesänger měl za paní vzácnou, nevídané krásy, byl šťasten, že jí dvorně vrkat směl, opěvat hlásek, šiji, ruce, vlasy. Ji v toaletách viděl nádherných, neb fantasie krejčí vzácný věru, i kdyby sukénku jí vrchní zdvih’, spodnice valně nevšimne si v šeru. Prý tetřev ťokající hluchý je, mne bezpečil už mysliveček mnohý, i slepý trochu. Láska ukryje i hrbek malý i ošklivé nohy. 13 Až probudíš se z toho zmámení, je úzko ti a cosi lupá v zádech. A naučení z toho pramení: když blouzníš, blouzni, ale veršů zanech, neb veršík malý často zrádce je, po letech shledáš, že’s byl blázen velký. Tvým chybám moudrý jen se usměje, však esthét řekne, duch že’s byl vždy mělký, když přehléds paprsk, jenž se duhou skvělskvěl, pro bludičku, jež nad bahnisky hrá si. Žel, často šičku minesängrminnesängr měl za paní vzácnou, nevídané krásy! VI.
Šantán! Šantán! Šansoneta, jak to zvučí, vábí, láká, chvíli dráždí, nadskakuje – cítíš, jak se v duši smráká. Zmdlený duch chce rozruch nový,nový. Šantán! Šantán! Šansoneta! šploucháŠplouchá, bzučí, flétnou píská, do myšlenek tvých se vplétá. Pikantního aromatu chtěl bys vdýchnout aspoň trochu. Šantán! Šantán! Šansoneta! Odoláš jim, milý hochu? VII.
Tak začal román. K Soudku zapad jsem kdysi s dvěma přáteli – čoud plnil místnost, pivo teklo, zpěv zněl tu, smích a veselí. 14 Tam venku snad kdosi bloudil hladný, snad zoufalý zrak k nebi přel. Zde útulno je, jako v ráji (snad tureckém), zde život vřel – a klavír drnčel hezky rušně, kvapíky, polky, valčíky. Čas rychle prchá, avšak nedbáš, jak spěšno letí rafiky! Já hleděl, hleděl. Pocit nový, ten bonvivantský, omamný. Vše nové tu. Jak dávno tomu, co vyběhl jsem ze škamny? Z těch písní tryská bezstarostnost a frivolnost z nich prokmitá. A náhle nový zjev tu, luzný – a zazpívala Pepita! Ji popisovat? Zlaté vlasy vylétly kulis ze šera. Labutí šije. Však to znáte – z očí zří horská jezera. A pohled ten mi učaroval od prvé chvíle. Rozumím. Tu milovat a žádnou jinou – ji Osud touhám přiřknul mým. Tak mladistvou se dívkou zdála, let šestnáct by’s jí nehádal. A byla k mání. K ní jsem chodil a nadšené jsem verše psal – na její mladost roztomilou jsem epithetta zdobná sil. A konec konců – věřte, drazí, že tehda šťasten dost jsem byl! 15 VIII.
Bolesti, bolesti, zklamání, bolesti, že tebe člověku předtucha nevěstí, když myslí na růže, v sadech jež rozsety, na písně rozkošné, na lesy, na květy, když tone v moři snů, v radostné závrati, proč kdos mu neřekne: zima se navrátí, pobledne obloha, slunce hřát ustane, do zvadlých kvítečků rosa víc neskane, sníh všecko zasype, mráz všecko popálí, zpěvavá ptáčata odletí do dáli. Však člověk zůstane, odletět nemůže – zbudou mu vzpomínky na štěstí, na růže? Často nic nezbude z květů těch svěžesti, sežloutlé lupení pod nohou zachřestí! IX.
Zde končí román prvé snů mých Paní. Mně přítel dones její křestný list, kde sebral ho, to věru nevím ani, však s údivem jsem tehda počal číst: „Pepita Tento, v Praze narozená před lety byla třiatřicíti“.třiatřicíti.“ O čtrnáct roků starší je ta žena! Tu lásku navždy musím pohřbíti. I pohřbil jsem. A dosti klidně celkem a srdce na lov jinam vyšlo si. Však pozděj vždy i v zanícení velkém mé oko napřed matrik všimlo si... 16

Druhá kapitola.
I.
Je dávno tomu, leta letí, jak vody horské kaskady a s roky člověk tvářnost mění, i sny, i svoje nálady. Co bylo, nutno zapomenout, že, slečno Stázi, pravda to, co platno jara vzpomínati, když sněhem všecko zaváto? My byli mladí, důvěřiví a oba plni illusí. Však nejrůžnější, nejvznosnější sny vyplnit se nemusí! To poznali jsme oba, slečno, náš románek byl bláhový, však přece krásný, jak když plyne po nebi oblak nachový. A ptáci cvrčí v hustém četí a ryby skáčou vysoko a všude vůně, krása, pastva pro sluch i čich i pro oko. A v dálkách hory zvedají se, jak pohádkových hradů tlum. Že není princek zakletých tam, to věru nešlo na rozum. 17 Oh, slečno Stázi, vzpomenete si někdy ony na chvíle, kdy oko bylo roztoužené a srdce něhou opilé? Na výlety do Šárky, Chuchlí – zda vzpomenete, slečno, kdys? Na večery ty rozjasněné, kdy hvězdy plály nad tyrkys? Snad zasmějete dnes se mládí, snad neznáte už jeho vděk. Však mně je těžko uvěřiti na chladné zámky, bez princek! II.
To mládí, věru, pohádka je, však život chladná vichřice – i v máji někdy ostrý mrazík navštíví naše vinice. Tu moji spálil. Nu, co dělat – pár hrozných chvílí prožil jsem, mé hory mlhou zahaleny a děsné chladno v srdci mém. Ze zahrad chtěl jsem čaroděje svou svůdnou princku vyprostit a ona po hrách zasmála se, „ne, s vámi, pane, nechci jít. Je pravda, vaši mandolinu jsem ráda někdy zaslechla, však vaše píseň do srdce mi hluboko nikdy nelehla...“ 18 To lidský osud. Nu, co chceš víc, zda nad osudem zvítězíš? S mou Stází chodil pyšný lajtnant. A moje srdce? Zvyklo již....již... III.
– a kdybys znovu hrála komédii se srdcem mým, jež vichr touhy zčeřilzčeřil, a kdybys kol pat plazila se zmijí, a uštkla, vím, že přec zas bych ti věřil! A líbal bych ta ústa plná jedu jak dřív, bez reptání a žalob, stesků – a kdyby smrti šíp blesk z tvého hledu, zas srdce své bych v cíl dal tomu blesku! 19

Bláhová láska.
I.
O, lituji těch očí ztracených, jež hrobu tmám za oběť padly, těch kadeří o krásných, zlacených, a rtů, jež bez líbání svadly. Jak idolů to trosky zvrácených! Zde trup nehybný, stuhlý, schladlý, ve zracích mojích, slzou smáčenýchsmáčených, je tma a tmy se kolkol kladly. Na pohledy dva náhle vzpomínám, na čarokrásných oček vzplání. Och, lásku tlumenou jsem četl tam. A lituji, že navždy zha’szhas’ ten plamplam, a ruček lituji, jež ani jsem jednou nesevřel v své dlani....dlani... II.
Jen chtít a život promění se v ráj, kde čarokrásné hvězdy planou, kde život rozkošná je, sladká báj s oblohou modře malovanou. Když jaro přijde, květem voní háj a v zamyšlení chodci stanou, kde z keřů růží dýše lásky taj: jen chtít a větry vstříc ji vanou! 20 My nevěděli ale, talisman že slovo je, ráj otevírá, když vlíbáno je v ouško růžové. A přišel mráz a zlostný vichru van květ zavál v chaos všehomíra. A hloupá lítost srdce uklove....uklove... III.
„Princezno moje, vznešená jste velmi. Já zřídka zřím Vás. Touhy přibývá. Já chtěl bych látkou na vašem být šatě, musselin lehký, krajka mizivá. A kdyby Vaše ručka hladila mne, ty nezapomělnezapomněl víc bych na chvilky. A kdybych víc si přát nesměl, přál bych sobě batistem býti vaší košilky.“ Tu píseň znáte? TouvérTrouvér Tankret pěl ji a zaslech král a hlavu srubnout dal. Já býti králem, Tankreta bych k dvoru růžovým poutem upoutal. Dal princeznu bych hned mu za manželku a království půl v bujném přípitku. Kdo zpívat umí, hoch je věru dobrý a dobrých králů bylo pořídku! IV.
Tiše šumí les: chceš-li, synku, užít štěstí, užij ještě dnes! Zítra třebas už nebude co užívati, všecko zhynout muž’můž’. 21 Kdo byl chytrý z nás, přitisk děvče ke své hrudi, líbal zas a zas. Já byl utopist, snil a vzdychal, nedoved’ jsem v knize lásky číst. Chybu svou kdo zná? Mojí chybou, že má láska byla počestná! Svět už taký je – idealistovi děvče vždy se vysměje! 22

PolIice verso.
Gladiator prostřed cirku, pro zábavu patriciů krví barvím žlutý písek, v srdci trocha ideálů, o ně rvu se s chámů spřeží, césar tleská vesele. Hoj, jak trojzub mih se vzduchem, jak meč bleskl v pancíř Thráka, odskočil a znova syčí, síť nad hlavou jen se kmitla, uhnul jsem však. Trojzub přece zavadil o moje plece. Ještě stojím na nohou....nohou... Nevím, zdali příští útok nesrazí mne na zem cirku, však až tesák nad mou hrudí zakmitne se, to vím jistě, césar zvolna skloní palec, řekne: verso pollice. Patricii s césarem jdou, taky svorně palce sklopí, je to banda neupřímná, zraky sklopí, tiše řeknou: nebylo už možno jinak. A má rudá, horoucí krev zbrotí písek areny. 26 Patricii sklopí palce – co učiníš, moje milá? Moje milá, sklopíš taky, neb jsi stejně necitelná, sklopíš zraky, řekneš zvolna: však ho škoda nebylo. Vím to všecko, avšak přece oháním se krátkým mečem, vynakládám všecku schopnost, třeba svůj jsem prohrál zápas – neboť dobrý gladiator, pamatuj si, dítě moje, neprosívá o milost! 27

Jedna z posledních kapitol.
I.
Pod Smrkem gavěr a nad ním bory – tou cestou kdysi člověk šel chorý. Vonělo všecko, zpívalo všecko, však muž ten plakal malé jak děcko. Proč plakal, vědět chcetechcete, má Paní? Kdo růže trhá, často prst zraní. A on chtěl trhat, však neutrhl, od prahu ráje kdosi jej svrhl do hloubek temných, do ráztok chladných, kde není květů, písniček žádných. 28 Věřte, má Paní, život je hrozný, připraví duši o klid i o sny. Ten člověk chodil – na pohled čilý – však v prsou hlodal červ potměšilý. Nepověz větru, co v srdci nosíš, kolikrát slzou líce své zrosíš. Nepověz světu, co noc tvá vídá – vysměje se ti, bolesti přidá. A když chceš mluvit, mluv ironicky. Och, klamem často úsměv je lidský! Ten člověk, Paní, dlouho vše zmáhal, o svojich žalech mluviti váhal. Až jednou v máji sešel se s Vámi – pěšinka úzká – my dva šli sami! 29 Pod Smrkem gavěr a kolem četí....četí... Jak slunce plálo! Co pověděti? Ty Vaše oči! Ta Vaše ústa! Člověku zdá se, s někým že srůstá! Filemon, Baucis, ej, pryč jsou sny ty! Já věřil, Paní, ve Vaše city a Vy jste pouze – zdrážděna nudou – zahrát si chtěla s vášní mou rudou. To bylo tehda, v tom hlubém lese – utekla chvíle – rozešli jsme se....se... Jen rozmar byl to, má krásná Paní? Slůvka už pro mne nemáte ani? Nad gavěr noc už pomalu klesne. Všude je ticho hluboké, děsné. 30 A já teď smutný jdu cestou dlouhou a srdce nesu raněné touhou..... II.
Je život útrapou. To stokrát řekliřekli, a přece člověk nerad umírá. Nic nemá tu už, ví, že marně čeká na nový úsměvúsměv, a přec zapírá si tuto marnost. Hledí, mlčí, čeká – a z dlouhé chvíle třeba, jíž se leká, si staré rány znovu rozdírá. 31

Večerní slunko.
I.
Má okna hledí k západu, v ně pozdě slunko vchází – Když jasu měli jiní dost, mně teprv paprsk hází. Je pobledlý a uvadlý – květ ovoněli jiní? I za ten, Phoebe, dík ti buď, je veselej v mé síni! II.
Já míval slunce rád snad odjakživa, ať nejtrudněj v mé hrudi bývalo, jak problesk jas tvůj, vody kapka živá do srdce skrápla a už zpívalo. Žel, pro tu lásku snad, já nevím ani, mně bozi tvojich jasů nepřáli. Však vyšlo’s přec a v polibku jak vzplání dva milenci, hned jsme se zasmáli. III.
Už stáří ťuká na dvéře: nu, vpusť mne, vpusť mne k sobě! a pohladím tvé světlé kadeře, líc změním k nepodobě. 32 Na čelo vrásek nasiji a páteř trochu ohnu....ohnu... Já myslil ještě: brázdy vyryji – a třeba světem pohnu! A už je konec oračky, snů přízu duch už netká. Až jednou, slunce, přijdeš na táčky, šedého uzříš dědka! IV.
A zdaž pak slunce západní též pozdní lásku vzbudí? Och, kéž by. Kéž by vzbudilo! Tak prázdno je v mé hrudi! Tak pusto je tam bez snění – luh, štěrk a písek samý. Mé slunko, stáří ozlatíš, než zmizíš za horami? Jen jeden ještě polibek na čísi rety rudé. Jen trochu jasu... Veselej pak umírat se bude! 33

Romance o české bídě.
Dávno tomu. Jednou bral se úzkou stezkou, k nebi jež jde, vysoký duch, zpurné tváře, španělský plášť bedra halil. Na nebeskou zatlouk bránu. Svatý Petr vyhléd oknem. Kdo to tluče? ptá se posléz. „Martin comte de Huerta.“ Co chceš tady? – broukl Petr. „Do nebe chci vejít, pane, je tu nebe?“ – Ano, je tu, tebe ale, duše, neznám. „Don Huerta znám je všude, nejvíc ale v trudných Čechách, zná jej jasný Ferdinandus, také zná jej kacíř každý“ – pyšně řekl don Huerta, vousem cukl, rukou mávl, generálem býval kdysi a čekání neuvykl. 37 Don Huerta? Nevím, nevím,nevím. Do nebe chceš, milý brachu? Na zemis’ byl velkým pánem – dobrého cos učinil tam? A don Martin zlostně houkl: „vždyť jsem hájil víru Páně.“ Nerozumím tobě, brachu; jak lze víru Páně bránit? „Nu, tak, pane: v české zemi kacířů je sídlo známé – že je, děl jsem? bylo, není, už jsme zem tu vyčistili, pobili jsme kacířů tlum, kde jsme našli jejich bible, pobili jsme všecko šmahem, nemluvňat jsme nešetřili. Zavelel jsem svojí chase a pár ohňů vyskočilo na kacířské střechy ihned, rudý kohout hlasno zpíval. Rád jsem slýchal onu píseň – kacíři jak vždycky vyli, když jsem kohos vhodit kázal šlehajících do plamenů! A tak jsem tu zemi čistil, že dnes místy poušť je holá, heretů však nenajdeš víc, kam kdy stoupl don Huerta. 38 S hrůzou o mně mluvili jen, strašili mým jménem děti, já však pouze slávu Páně šířil v oněch drsných krajích. Mrskali jsme rozkolníky, deptali je ve prach zemský – zbyl-li který, stačí na něj moje chasa s jesuity.“ Huerta se pyšně nafouk, svatý Petr kosmo hleděl, hladil bradu, po chvíli řek: – do nebes ty vejíti chceš? Nevíš, že zde míru stánek, – útočiště pro pokorné, ponížené, chudé duchem, nezbrocené lidskou krví? Zde je sídlo Beránkovo, jehož srdce plane láskou, přístupu do ráje nemá, bratří svojich krev kdo cedil! „Don Huerta, comte já jsem, slavný voják Krista Pána.“ A on děl ti: bojuj za mne? „Neřek, ale církev řekla.“ Svatý Petr prohráb vlasy. Najali ho. Co je dělat. – Nevím, jak to rozhodnouti, počkej chvíli, hned se optám. 39 Po chvilce se Petr vrací: Bůh je láska, don Huerto, lásku s hněvem nelze smířit, láska krve proudů nechce. Že jsi zlo sil, don Huerto, do pekla bys měl se bráti. Generál jen střihl vousem: „Do pekla? A hrome, proč pak?“ Že jsi šlapal po svých bratřích, lásku Páně jsi v prach šlapal, jeho zákon potupil jsi, ale žes’ byl svedený snad, milost jednu Pán ti dává: na zemi se vrátíš hbitě, ovšem ne jak don Huerta, ale jako český kacíř. Deset roků budeš žíti tam v té zemi přenešťastné, za tu jejich víru štvaný, s jesuity v zápolení. Tvojich žáků hněv ať poznáš, hole vojsk tvých nechať sednou na tvůj hřbet a zkrvaví jej. Žij a hrůz všech účasten buď. Vydržíš-li deset roků, do nebe se můžeš vrátit utrpením očistěný. Ne-li, peklo čeká na tě. 40 A máv rukou. Don Huerta na úzké se stezce ztratil. Staletí však uplynulo a k nebi se nenavrací. Svatý Petr vzpomněl jednou na pyšného generála. Obhlíd nebe. Bystrý zrak má – don Huerty není tuto. Kde jen mešká? „V pekle, Petře, ve hluboké leží sluji“ – řek mu anděl..anděl... A proč šel tam? „Že to v Čechách horší bylo.“ 41

Mumie.
Už tomu dávno. Mumii jsem viděl. Kdo byl to, nevím sám. Prý jakýs král – na břehu Nilu byla jeho říše, pod palmami snad jeho palác stál. I jméno řekli. Zapomněl jsem je už, nu, brachu, však moc trochu bylo vás a zajímáte už jen odborníka a kšeftařům jste padli na pospas. Snad byl jsi dobrý, zlý snad, kdo to ví dnes, snad vznešené sny táhly hlavou tvou a básníkem byls’, snad jen požívačem, snad obrem vůle, snad jen mátohou. Kde poddaní tví, kde tvá četná vojska? Ve které době v prach se rozpadli? Znals’ ještě Židy? Zlá to byla cháska, i náboženství vaše vykradli. A nač jsi zemřel? V boji ránu dostals’, či zabila tě jakás nemoc zlá? Byls’ komus v cestě? Jedu podali ti, či v štěstí tvoje léta utekla? Byls králem, brachu. Jinak bys tu nebyl. Co z veškeré té slávy zbylo ti? Je hořký los být zvědavcům dán v pospas, co nedají ti klidně setleti! 42

Groteska.
Mně jednou v cizozemsku do rukou obraz pad – už nevím, kdy to bylobylo, a nechci vzpomínat, čí měkké, bílé ruce,ruce jej z alba vyňaly. Na tvrdém, lesklém listu tři barvy zaplály. To vznešený pár jakýs – princ s princkou kouká tu, on v skvělé uniformě a ona v brokátu. On komisní je, suchý, souchotě z očí zří, jak krev už měl by kašlat, dnes, zítra, pozítří. A ona jako Zora, jež k stříbru oblak lne, je bílá, křehká, skvělá, má oči rozumné! 43 Tak nádherná a lůzná a prodána je. Zač? A je mi jaksi divně, smích na rtu, v srdci pláč. Och, jaký život pro ni po boku chorého? Jak rozmar jeho snese a s kým kdy sklame ho? Čí ústa budou líbat ty útlé ručinky? Co potáhne kdy mozkem té plavé hlavinky? Tři osoby, vím, budou na prknech žití hrát – zda komedii pouhou, či hrozné drama snad? 44

Selské písničky.
l.
Mí předci zemi orali – nad lány stvoly vlály, nad nimi slunce sálalo a skřivan zpíval v dáli. Je těšil deštík májový, neb chleba přidal kousek. Nu, časem byla špatná žeň a chléb pak jako brousek. Však všecko předci přežili a opět líp jim bylo – muziky časem zahrály a vše se veselilo. Do kola hoch svou pannu vzal a soused se sousedkou se točí, dupá, v poskoku – a báby řeči předou. A kdo už stár je do kola, ten aspoň v koutě sedí – panenky krouží, v očích jas, za nimi dědek hledí! 45 II.
O nevím, proč se lidský duch po minulosti točí. Svých předků chtěl bych orat lán pod Hůrkou, na úbočí. Do sypké země bořit pluh a za ním třeba v skoku! Mně zdá se, že jsem promarnil už hezkou řadu roků... Mně leckdo péro závidí i šat, i skřipec zlatý, a já bych měnil třeba hned, za pluh a selské šaty! III.
Bič zapráská, kůň poskočí, pluh hlouběj zaryje se, ba, vždyť je to jak na plese, když třasák vzduchem třese. A jde to jako po másle, nu, ovšem tlačit znáš-li – bez trochy bolu ani svět se květem neokrášlí. Kam přijdeš, všude námaha a starostí jsou roje. Pluh hlouběj zatlač do brázdy, vždyť sobě oráš, svoje! 46 IV.
Už vidím pod lesy chaloupku svou, pod starou, košatou hrušní – na levo nahnutá, odrali ji větrové rušní. A kolem hubených políček pár – vždyť k štěstí netřeba mnoho. I kdyby někdo se chudobě smál, nu, to je toho! Kam hlédneš, poznal jsi kdejaký keř, ováts’ byl kdejakým vanem. A tvůj svět rozkošný – malý je snad, však tys v něm pánem! V.
Jsem člověk mírný, říkají. Kdo dobrý, posměch sklízí. Na hroudu svou však nenechám si rukou sahat cizí! Mám oči modré, bodrý smích – na pažích sval však tuhý. Od stodol svojich dovedu hnát různé dobrodruhy. A leckdy snes’ jsem trpký žert, však nesnes’ vlasti hanbu. Na otčinu mou kdo by sáh, nu, tomu pomoz pánbů! 47

Valašská dědina.
Je rozlehlá, ji nepřehlédneš ani, chaloupky malé, ze všech věk se dívá, posupný staroch,staroch k nebes mrká báni, jež s horami kdes v dálce v jedno splývá. Na chatrčích všech pestrých barev vzplání bys marně hledal. Staroch hlavou kývá, na prsa země omšelou leb sklání a vzpomínka jde mozkem kormoutlivá. Tu štěstí kdysi rostlo v slunci prudkém, pod lesy klid byl, milost neskonalá, jež všeho počínání byla útkem. A jedna bouře zničila vší vnadu. Proč slunce pobledlo a voda rvala tu zemi nešťastnou, let dlouhou řadu? 48

Naše menšiny.
Na jazyku dnes má je skorem každý, však v srdci o nich pranic neví snad – o hrůzách národní hřmí sebevraždy už poslanectví každý kandidát. A doma třeba rozum z Gartenlaube jen tahá jeho milá ženuška – kdo toho vzpomněl, do intimit dloube a v divousa se mění beruška. Co? Vlastencem že nejsem? Hrom a peklo! na Matici přec ročně pětku dám i na slavnosti byl jsem, pivo teklo a desítku jsem tehda probil tam! To nestačí, když bouře letí hrozná – my nechcem vlastenčení opilé. Žij česky však. Po zpěvu pták se pozná a Čech ať poznán dobrém po díle! 49

Tehda a dnes.
Z pod kopců Palavských ohromný valil se voj, ve ržání komoňů válečných, v hrčení vozů vojenská vpadala píseň, hlomozná, z hluboka vyšlá a k nebesům vzpjatá, ač slunce pražilo, neumlkávající, bouřlivá, jako když zaduní hromy a bleskyblesky, zčernalou oblohu ožehnou, od lesa k lesu divoký vichor když s úpěním letí. Napřed jdou podjezdy, vousatí jezdcové s kopím, pavezu na ruce, po boku tulichy, meče, harcují koněberkové, za nimi práčata v hustých se šinou v před proudech, podobna tykadlům brouka jsou obrovitého, za nimi burácí husitské vozy. U pušek střelci jdou, cepníci spájejí řadu, na koni vysokém harcuje olbřímí hejtman a za ním korouhve dují, za ním jak lavina valí se táborské vojsko. V padolech rakouských zdivení Němčíci hledí, Noe jak patříval na vody, rostoucí valem pod archou ochrany. Českého dráždili muže, vnikali do jeho državy na lup a bilibili, co přišlo pod ocel, pálili hrady a města, i Prahu samu šli navštívit ohněm. Sám Pipo z Ozory vedl je tenkráte na lup a Zigmund s Uhřaty, ze Saska přijeli jiní, přijeli ze Slezska i z Durynk přijeli mnozí, 55 Praha však zdržela náraz. Trocnovský na hoře Vítkově okopán valem, tři sruby vypjaté, kolem nich cepníků zástup. A pole Špitálské,Špitálské pokryté Němců je trupy. Vojna pak hořela, Zigmund se spálil. A nyní Čechů se přivalil veliký zástup, Rakouské na nivy vytáhli, odemstit křivdy, před nimi hrůza jde perutí divého větru, neboť se naplnil zákon: za zub nechť zub je ždán, za oko oko, krev za krev! Němčíci prchají kvapem, jim v patách burácí vzdouvavá husitská píseň! * A přešly věky. Češi daně platí, do Vídně táhnou-li, tož zkrotlí táhnou, na odvetu vždyť nesmí vzpomínati, po řádech kdo a po dietách prahnou! 56

Zábřeh nad Odrou.
Byl, není. Padl. Opět jeden kámen na obrovité šachovnici oné nám cizí vzala ruka. A je ticho – na sebe chtěl by někdo žalovati? Šach králi dán je a jen sedlák brání a páni řekli: „s osudem se smiřme, nic více přec se dělat nenechalo.“ Ba, pozdě je už. Cenný kámen ztracen a králi zbývá pouze utíkati. Až sedláky mu všecky věrné zbijí, zas kdosi řekne: „nic se dělat nedá,“nedá, je Osud proti nám, tož zbraně složme.“ A v klidu budou svoje pivo píti. A padne králův sedlák pod Hrabůvkou, v Hrabové padne, v obou Bělích jednou snad objeví se nepřátelský jezdec: hej, daleko je odtud do Proskovic? A páni v Ostravě dál budou soudit: „tu hru je nutno vzdáti, neb se nedá nic zachrániti.“ A dál budou tančit na slavných svojich bálech vlasteneckých, pít svoje pivo, smát se vtipům špatným. Tak zašla Róma. Její domitia pobrali cizí a duch římský zlomen a zbyl mu jenom úsměv voluptata, cynický trochu. Úsměv oněch starců, na Susanu co dívali se v lázni. 57 A lid můj zmlkne dole pod Paskovem, na Ostravici zazní cizí hlasy a pruské věže opět dál se pohnou a nic je nezdrží. Kdo klid svůj dal by a spokojenost tučnou, kavárenskou do sázky ve hře slední, v níž jen běží o naše bytí. Zradou padl Zábřeh. A žlutá závist dále bude chodit od obce k obci. Nové zrady přijdou a bude ticho. Nikdo nezahřímá – proč také nervy své by rozrušoval? Až české ohně zhasnou kolem Odry, snad jeden mudroch kdesi v dáli zalká, neb těžko vidět rodu umírání, však ostatní dál cestou svojí půjdou bez rozechvění, že tak skončila hra, jak neměla a také nemusela. 58

Česká Vídeň.
Nad vodami, jež kolem Babylonu do dálek tekly, plakali jsme s mhami – jak zpívat máme zvučnou píseň onu, jež předkům zněla tisíc cytharami? Tu stesk jen splývá v slzí mocném ronu. Jdou šťastnějších po vodách druhů prámy, do dálek plují v mihotavém honu, těch nedbají, co pláčou nad vodami! A v těžké porobě my hynem zvolna, trosečník jakýs prostřed širých moří. Co myšlenka, to rána v srdci bolná. Na kousku půdy chlebem upoutáni – je hořký, pravda? – žijeme tu v hoři a cizí pěst v nás buší bez ustání. 59

Ruce.
Na břehu Ostravice leh’ jsem kdysi do vonné trávy, letní slunce hřálo, kouř fabrik místeckých se plazil v dálce, jak hadí spřež by vylézala na lov ze svojich slují. Kalný oblak mizí. Nad Frýdkem chví se velká, černá skvrna, hned větší, menší zas, jak chobotnice olbřímí by tam ploula za kořistí. A v dálkách Bezkyd temena svá zvedal vstříc slunci parnému. A vísek trocha, v nich lid můj žije, rány ujařmený. Brouk bzučel v trávě, motýl chvilku kroužil kol mojí hlavy, lehký, neposednýneposedný, a posměch hvízdal kdes a Ostravice šplouchala nyvě. Nepršelo dávno. A najednou (už nevím, zda jsem usnul, či skutečnost-li tehda oči zřely) z těch černých chuchvalců, jež ploužily se nad fabrikami, tam nad slezskou zemí, zasněnou, tichou – ruka obrovská se vypjala náhle, strašná, šlachovitá, pařáty hrozné, každý jako věž je – a sjela k zemi, zakryla ji celou a škubala ji, ničila, co žilo kol Místku a pod Místkem dole, 60 na Ostravici, Lucyně i Odře. A tehda nářek v uši moje zaleh’ těch tisíců, co ruka rozdrtila. Byl děsící. A po našemu lkáli. Ne, nevypovíš, co se v duši dělo. A posměch hvízdal, motýl dále kroužil kol žhavých květů, šumí Ostravice. Lid můj den po dni hrozná ruka škrtí. Bard loutnu má a zde je dřevců třeba a rukou, které také dovedly by škrtiti, ničit. Mužných srdcí třeba a křepkých pěstí. Slovo poskočí si jak bludička a zhasne za okamžik. Ne,Ne píseň, která srdce žalem drásá, obavu šíří, že snad všichni zhynem, ne nadšení, jež snadno vybuchává a hasne opět jako snopek slámy, jen mysl chceme jasnou, uvážlivou, jež všecko zbádá a od pravdy nehne, jen hrdost chceme, která neprodá se, jen ruce chceme široké a mocné žilnaté pěstě, které nepopustí, až na šíj vrahů jednou dolehnou snad. Ty ruce mít a budoucnost je naše! 61

Mládeži.
Buď zdrávazdráva, naše čacká mládeži! Tvoje síla, naše síla, prapor bílý s rudou skvrnou zavlaje, a mocnou vlnou dav junů v hradby vraha udeří! Ten přijde den, kdy vzdor se probudí! Tvoje síla, naše síla, vždycky ať jsi v čele šiku, zmírej, ale bez výkřiku, jak lev, jenž klesá, raněn do hrudi! Však meče vrahů časem otupí. Tvoje síla, naše síla, prapor výš a krokem hbitým nepřátelům v ústret lítým! Veď mladý pluk těch starších zástupy! 62 O J. F. Karasovi.
Spisovatel Jos. Frant. Karas narodil se v Tišnově 4. prosince 1876. Roku 1904 debutoval v belletristickém časopise „Neděle“ humornou povídkou „Na Čertíku“. Od těch dob setkáváme se s jeho jménem nebo značkou (J. F. K.) v celé řadě listů a revuí. Nejraději píše do listů lidu přístupných. Na počátku roku 1907 odebral se do Moravské Ostravy redigovat „Ostravské Listy“. Roku 1910 stal se tajemníkem Národní Jednoty východomoravské, r. 1911 odešel do Valašského Meziříčí redigovat týdenník „Palacký“. Od roku 1904 napsal dlouhou řadu románů do různých časopisů – se zálibou volil látky z českomoravské vysočiny kol Bystřice, Nového Města a Žďáru – a pak látky historické. Roku 1904 na podzim vydal v Turnově prvou svou knihu „Pohádka duše“, román. R. 1905 vydal v Turnově brněnský román „Píseň Jabotova“ (169 stran), roku 1908 v Moravské Ostravě satiristickou črtu „Divoký muž“ (111 stran). Tyto knihy jsou rozebrány. O Karasovi psal už r. 1905 v „Moravsko-slezské revui“ Artuš Drtil, jenž cenil si Karasova talentu. Roku 1911, po delším odpočinku, začíná J. F. Karas posílat do světa knihu za knihou. Vyšlo „Hořké časy“ (román o švédských vojnách, nákladem Moravsko-slezské revue v Moravské Ostravě, stran 288, cena 2 K), „Slezské melodie“ (verše, nákladem K. Ločáka v Praze), „Zpěv, smích a pláč“ (verše, nákladem „Paříka“, menšinového týdenníku v Třebenicích, sev. Čechy), zábavná jednoaktová komedie „Druhý prosinec“ (stran 32, cena 60 hal., nákladem vlastním, ve Valaš. Meziříčí) a „Kapitoly o menšinách“ (stran 60, vyšlo nákladem „Nového Lidu“ v Brně, cena 50 hal.). Roku 1912 vyšly následující Karasovy knihy: „Nepřítel člověk“ (aktová divadelní hra z menšinového ovzduší, stran 36, cena 30 hal., nákladem vlastním), „Kosové“ (čtyřaktová veselohra, stran 78, nákladem vlastním, ve Valaš. Meziříčí, cena 80 hal.), „Různé verše“ (nákladem A. Píši v Brně, stran 73, cena 1 K 20 h), „Zátoka mrtvých“ (brněnský román, stran 184, nákladem „Moravského Venkova“ v Brně), „Na dně“ (ostravský román, stran 460, nákladem Ed. Beauforta v Praze). J. F. Karas je také oblíbeným řečníkem. Jeho divadelní hry jsou kritikou chváleny a ochotníky hledány. Jsou humorné, ostré a podávají život.
[63] OBSAH:
Můj román.
První kapitola I.–IX.9–16 Druhá kapitola I.–III.17–19 Bláhová láska I.–IV.20–22 Disticha23–25 Pollice verso26–27 Jedna z posledních kapitol I.–II.28–31 Večerní slunko I.–IV.32–33
Z různých motivů.
Romance o české bídě37–41 Mumie42 Groteska43–44 SelkéSelské písničky I.–V.45–47 Valašská dědina48 Naše menšiny49 Žahavky50–54 Tehda a dnes55–56 Zábřeh nad Odrou57–58 Česká Vídeň59 Ruce60–61 Mládeži62 O J. F. Karasovi63
E: av; 2006 [64]