Selské písničky.

Josef František Karas

Selské písničky.
l.
Mí předci zemi orali – nad lány stvoly vlály, nad nimi slunce sálalo a skřivan zpíval v dáli. Je těšil deštík májový, neb chleba přidal kousek. Nu, časem byla špatná žeň a chléb pak jako brousek. Však všecko předci přežili a opět líp jim bylo – muziky časem zahrály a vše se veselilo. Do kola hoch svou pannu vzal a soused se sousedkou se točí, dupá, v poskoku – a báby řeči předou. A kdo už stár je do kola, ten aspoň v koutě sedí – panenky krouží, v očích jas, za nimi dědek hledí! 45 II.
O nevím, proč se lidský duch po minulosti točí. Svých předků chtěl bych orat lán pod Hůrkou, na úbočí. Do sypké země bořit pluh a za ním třeba v skoku! Mně zdá se, že jsem promarnil už hezkou řadu roků... Mně leckdo péro závidí i šat, i skřipec zlatý, a já bych měnil třeba hned, za pluh a selské šaty! III.
Bič zapráská, kůň poskočí, pluh hlouběj zaryje se, ba, vždyť je to jak na plese, když třasák vzduchem třese. A jde to jako po másle, nu, ovšem tlačit znáš-li – bez trochy bolu ani svět se květem neokrášlí. Kam přijdeš, všude námaha a starostí jsou roje. Pluh hlouběj zatlač do brázdy, vždyť sobě oráš, svoje! 46 IV.
Už vidím pod lesy chaloupku svou, pod starou, košatou hrušní – na levo nahnutá, odrali ji větrové rušní. A kolem hubených políček pár – vždyť k štěstí netřeba mnoho. I kdyby někdo se chudobě smál, nu, to je toho! Kam hlédneš, poznal jsi kdejaký keř, ováts’ byl kdejakým vanem. A tvůj svět rozkošný – malý je snad, však tys v něm pánem! V.
Jsem člověk mírný, říkají. Kdo dobrý, posměch sklízí. Na hroudu svou však nenechám si rukou sahat cizí! Mám oči modré, bodrý smích – na pažích sval však tuhý. Od stodol svojich dovedu hnát různé dobrodruhy. A leckdy snes’ jsem trpký žert, však nesnes’ vlasti hanbu. Na otčinu mou kdo by sáh, nu, tomu pomoz pánbů! 47

Básně v knize Přetržená nit: