Mumie.

Josef František Karas

Mumie.
Už tomu dávno. Mumii jsem viděl. Kdo byl to, nevím sám. Prý jakýs král – na břehu Nilu byla jeho říše, pod palmami snad jeho palác stál. I jméno řekli. Zapomněl jsem je už, nu, brachu, však moc trochu bylo vás a zajímáte už jen odborníka a kšeftařům jste padli na pospas. Snad byl jsi dobrý, zlý snad, kdo to ví dnes, snad vznešené sny táhly hlavou tvou a básníkem byls’, snad jen požívačem, snad obrem vůle, snad jen mátohou. Kde poddaní tví, kde tvá četná vojska? Ve které době v prach se rozpadli? Znals’ ještě Židy? Zlá to byla cháska, i náboženství vaše vykradli. A nač jsi zemřel? V boji ránu dostals’, či zabila tě jakás nemoc zlá? Byls’ komus v cestě? Jedu podali ti, či v štěstí tvoje léta utekla? Byls králem, brachu. Jinak bys tu nebyl. Co z veškeré té slávy zbylo ti? Je hořký los být zvědavcům dán v pospas, co nedají ti klidně setleti! 42