Groteska.

Groteska.
Mně jednou v cizozemsku do rukou obraz pad – už nevím, kdy to bylobylo, a nechci vzpomínat, čí měkké, bílé ruce,ruce jej z alba vyňaly. Na tvrdém, lesklém listu tři barvy zaplály. To vznešený pár jakýs – princ s princkou kouká tu, on v skvělé uniformě a ona v brokátu. On komisní je, suchý, souchotě z očí zří, jak krev už měl by kašlat, dnes, zítra, pozítří. A ona jako Zora, jež k stříbru oblak lne, je bílá, křehká, skvělá, má oči rozumné! 43 Tak nádherná a lůzná a prodána je. Zač? A je mi jaksi divně, smích na rtu, v srdci pláč. Och, jaký život pro ni po boku chorého? Jak rozmar jeho snese a s kým kdy sklame ho? Čí ústa budou líbat ty útlé ručinky? Co potáhne kdy mozkem té plavé hlavinky? Tři osoby, vím, budou na prknech žití hrát – zda komedii pouhou, či hrozné drama snad? 44