ALŠI MRŠTÍKOVI
ke 14. říjnu 1921.
Medový starečku,
nesem na ošatce
upřímné své přání
k Vaší šedesátce.
Diváky, Diváky,
v kotlině ležíte,
vzácné vy starečky
v klíně svém nosíte.
Řekněte mu dneska
blahopřejné slůvce,
šak to švarně napsal
o té své Habrůvce!
Na své mládí hledí
jak na krásnou bajku,
vážně třímá dlouhou
a kantorskou fajku.
45
Bože! Mladost přešla
jako sen v pohádce,
do teskných dní bzučí
včely na zahrádce.
Budou jej dnes chválit,
budou o něm psáti,
mně, staříku zlému,
jest mu vykrákati:
Napsal jste to pěkně
o švarné Habrůvce,
ale trousil zlý ton
v jakési Silůvce.
Moravský chlap nad tou
formou ruce spíná:
Ďábelská to pražská
vysoká čeština!
46
Odpusť hříchy, Pane,
nám i arestantům,
ale Silůvky jsou
vždy plurale tantum!
„To mi na den slavný!“
blýská se Vám v oku!
Šak jste mazal mládež
přes čtyřicet roků!
A s čím kdo zachází,
na tom také sejde –
praví Písmo svaté,
a nad Písmo nejde!
Sázel jste na dlaně
rány všelijaké:
když jste jednou chybil,
no tak držte také!
47
Vinohrad jste štípil
sobě moudrou hlavou:
šak jste se s ním pávil
před celou Moravou.
Přilétla Vám na krk
literátů smečka
devátého října:
je-li doma bečka?
Jenom jedna bečka?
Paní ruce spíná:
vždyť jde také přáti
Otakar Bystřina!
No, já tam nebudu...
Jinde kdes po světě...
Možné, že bych slízl
za svůj vinš po hřbetě.
48
Už nemějte za zlé
bodavému střečku:
bylo to jen špásem,
medový starečku!
Kdož Vám ruku stiskli,
nech staří, nech mladí,
vždy Vás vzpomínají,
vždy Vás mají rádi!
A kdyby ta bečka...
(tak zavírám léčku) –
tož mne též pozvete,
medový starečku!
49