Paralipomena (1937)

Petr Bezruč

Diplomatická verze Ediční verze
PARALIPOMENA
[1] Petr Bezruč PARALIPOMENA
Trianon 1937
[5] MOTTO: Zasol – ech pšeničke u chodníka, pšenička nězešla, inum vyka, dy je vyka, něch je vyka, něch se mi nětisně do chodníka. (Těšínská píseň.)
7
VŽDY ŠŤASTEN BUĎ!
Vždy šťasten buď ve všem svém počínání! Když slunce zlatá tvář se v červáncích nad obzor sklání, a večerní když zář za horou hasne v umírání, vždy šťasten buď! Vždy šťasten buď! A v blažené kdys době když budeš vzpomínat, kdož drazí byli jednou Tobě a kdo měl Tebe rád, pak na mne také vzpomeň sobě! Vždy šťasten buď! 9
KLEC
Když už tě jedenkrát neznámý bůh do klece uzavřel žití, na bidlo vhoupni neb posaď se v kruh, skromným a moudrým hleď býti! Nechať kol tebe si zahýří svět, nechť v srdce padne ti tíseň, zticha, co bylo by neslyšet, života cvrlikej píseň! A když let několik uběhlo v dál, bez žalu, slova a ženy, hlavu si rozbij jak Bajazet král o klece železné stěny! 10
DOMASLOVICE
Než na nás to přijde hoře, než padneme v polské moře, než nám na šíji vloží polské jho páni z Těšína, pros ty za nás Hospodina, služebníče boží! Než z bab za noc jednu zrobí beze ptaní polské roby, nežli synkům vloží v ruce polské slabikáře, pros ty za nás u oltáře, služebníče boží! A než pluh nám z ruky padne, než nás posledního za dne pod kříž polský složí, nech moravská slova vzplanou nad mohylou nasypanou, služebníče boží! 11
Pěsničky z Gruně
GRUŇ I. (Anton L., učitel z Gruně, píše z talianské fronty.)
Přes hor hřebeny mha dolů splývá, Gruň je zelený, grapa je sivá. Mezi jeleny laňka se dívá, Gruň je zelený, grapa je sivá. Lomí se v pěny Řečica divá. Gruň je zelený, grapa je sivá. Mír-li želený v blízku se skrývá, vrátím se zdravým, zas Tě pozdravím, Gruni zelený, grapo Ty sivá. 12
VOJENSKÁ KOŠULKA
Dávaly mamulky vyprané košulky (:dávaly nám do pole::) „Zalubće se pánům, tym vojanskym pánům, (:ež půjdete do boje“.:) Něchajće mamulky, ty bialé košulky (:děvuchám na veśole –:), ež my spadnem s koně, v košulce červoné, (:polehneme do pole –.:) 13
DĚVUCHA Z ŠUMBARKA
Jak malina líce, jak hafery očka, pro koho ty rosteš, kdo se tebe dočká? Vykveteš jak růže z vesny zasazená, za koho ty půjdeš, čí ty budeš žena? Komu jsi souzena, kdo půjde do párka, čí bude tvůj vínek, děvucho z Šumbarka? Mám-li tmavé oči a osmahlé tváře, bude svadba v letě, půjdu za kováře. Mám-li rusé vlasy, jak sníh bílé tváře, bude svadba v zimě, půjdu za mlynáře. A když žádný z obou, koupím na tarmarku ženicha, nech lúbí děvuchu z Šumbarku.
14
GRUŇ II.
Ty, jenž jsi přišel z doliny, tož od hamerské dědiny, buď zdráv, se potěš pohledem na Gruň náš šumný, jediný. Den žij zde sladký, nevinný, džbán žalu rozbij v střepiny, neb život lidský teskný jest, a Gruň máš jenom jediný. A když se vrátíš v nížiny, nech mlád jsi, nech máš šediny, na hory naše vzpomínej, na Gruň náš šumný, jediný! 15
DRAGON HANYS BLENDOVSKÝ z Německé Lutyně na stráži pod Krašnikem.
Až půjdu domů, až půjdu domů, vyběhne moje Maryčka z domu, budou znět zvony vesele, bude to slavné vesele. (Půjdeš ty, půjdeš za robu jinou: za tu s tou kosou; stlát pod kalinou budou ti lože přátelé – bude to divné vesele.) Udeří o mír, až bude po něm, pojedu orat pluhem a koněm, široká brázda pode mnou, obloha čistá nade mnou. 16 (Udeří šavle na tvoje témě, srazí tě s koně do černé země, krev oči tvoje zalije, mamulka-zem tě přikryje.) Vesna jde, všecko se rozzelená, požene rež mi až po ramena, klas těžký hlavu nakloní, grunt hledí pyšno z jablonijabloní. (Požene oves, rež i obile, ale požene na tvé mohyle, na širé polské rovině – s Bohem, Hanyse z Lutyně!) 17
NOVÝ MLÝN
V závějích cesta je ražena, ze Želešic stezka jde sem: Nový mlýn tak jako kačena v soutěsce sedí pod lesem. Dlím, zřím... Co mne k němu váže? Nu, minulost života siná: vzal sobě děd můj kdys za ženu děvuchu švarnou ze mlýna. Zde její podoba: vysoká, cigánka, černavých vlasů... však proto padla kdys do oka ta, která tu měla krásu! Labutí postava přede mnou v nezhaslé vzpomínce žije, figuru nezapomenutelnou truchlivá mohyla kryje. 18 Ale vše za mnou je. S úsměvem vzpomínám dávného hoře: na všecky strany svůj táhne lem bezhrázné sněhové moře. 19
PĚTVALD
Tož černý byl Mazur a drsný byl Mazur. Rád napil se vodky, bo ve štole robil, a baba, ta nerada rozlila vodky. Ale raz – pozdě v noc – chytla od lampy. Pysk hryzl Mazur – bo bylo mu směšno přes brvu vodu lít – a pak zbyla Halka, Halka, co z černého vykvetla lože. Mračil se Mazur a ve štole robil, v Pětvoldze robil a pohladil Halku. Rád má své horníky, kdo jich je vládcem a z Modré bere jim pány. Ti velí nám v dolech; mívají synky. Pro synky třeba je školy. Tam panské se řeči též naučí horníků děti. Dobrý a šlechetný horníků pán jest, jasného rodu – tož postaví školu. Šklebil se Mazur a udeřil sklenkou. Co to za školu? Tam nedám své Halky. 20 Přišel a zašeptal inženýr z Modré: Co robíš, Mazure? Jasného pána to vůle. Cos se ti stane – pán ujme se Halky. – Víc vás se jí ujme, až zůstanu v dolech – jest děvucha švarná. Já prostý jsem horník, tam nepustím Halky. A vybuchly plyny a zahynul Mazur. Daleko na Polské děvucha zhasla, rudý šat měla, na šíji korále, Mazurče z Pětvalda. Nebylo chleba, Fuchs Wolf se jí ujal. 21
SVATÁ RUS
Na bisurmanskou táhl čalmu vždy obětavý, bujarý, když Alexandr rozkázal mu jít na Stambul přes Bulhary. Mikuláš Druhý máchl knutou: a v klidném služby výkonu on s myslí tichou, nepohnutou, šel na žlutý lid Niponu. Dnes káže Trocký: Neboj jen sa! Jsi krasnyj Rus bez pohany! Jde, biče židů poslušen jsa, s Maďary, Němci, Osmany. Evropy tůň válka-li vzduje, (hleď, na nebi se blýská již!), Rus moloděc pomašíruje na Belgii a na Paříž. 22 Je divný ti ten rys moskevský? Sfinx ruská v těch rozmarech svých? Víš-li, co řekl Dostojevský o krajanech svých ve Běsích? Byl filosof, děl pravdu ryzí, znal dobře ruskou porodu: nikomu není čest tak cizí, tak jak ruskému národu! 23
TOUHA (Vidov dan 1914.)
Toužím po moři, stát chci při moři, kde slunce západ hladinou hoří, kde plují lodi hluboké přes vlny sivé, vysoké. Nesmíš ty k moři, nepustím k moři, ruka má mocná plány tvé zboří, touha tvá marná, špatná, zlá, na cestě k moři stojím já! * Mstiteli austriáckého vzteku, srbský heroe, tragický reku, Prinčipe s druhy, zlom jim vaz, Prinčipe, dobře měř a sraz! * 24
***
Nech po městě, nech venku sám Nech po městě, nech venku sám
 jdu lesem chladným stínem jívy, ten dojem vždycky v duši mám: kůň za mnou letí polodivý. A nelze bokem uskočit, jdou strmé hráze úzkou poutí; nikde se nelze zastavit, nikde mi nelze spočinouti. 25
SLEZSKÝ SRPEN
Vyješ, slezská bóro, sníh v oblakách víří, zima je zde skoro jako na Sibiři, mráz do kostí jde mně, nikdy není hezky, drsná jsi, ó země, jak obličej slezský! 26
VÍTR-OTEC, VODA-MATKA
Pohybů rychlých se střehu naproti nejistým stržím, stojím na podmytém břehu, práchnivé vrby se držím. Vítr-li dolů mne srazí, – třese mi týlem i míchou – voda-máť pod pustou hrází ponese v mohylu tichou. 27
LISTOPADOVÁ PÍSEŇ (Nápěv: Pásla husy pode mlýnem...)
Po šedesátce, dobře to víme, (:dny jen kradem:) Žití na krátce, tak se smíříme (:s listopadem:) 28
DYJE A DUNAJ
Ach v mládí sever! Zimy luté nás nedovedou přemoci, ni vichr, jenž jak děcko kruté plot láme, duje z půlnoci. Ach k stáří jih, v slunečné záři pražící v teplé kotlině Moravy dolní, kde se daří chřest, réva, mandle, turkyně. Jak lačně sladký nektar ssají, bzučíce v letním soumraku, noční dlouhozobí lyšaji z růžových květů tabáku. Kdo ještě na Slovensku sídlí, jenž jinde vybit napolo? Král motýlů s bílými křídly a rudým okem, Apollo! 29 Hvizd vrzavý. Smrtihlav nedlí tam, kde půlnoční vládne vzduch, jen tam, kde roste kaštan jedlý, břek, mahalebka, oskeruch. Melony, dyně, až se požne, jež chroustá národ veškerý, křís pravý, kudlanky nábožné, v révě Cerambyx Kaehleri. Kdo vrah pernatců, snad by lově, zvěř vzácnou trefil do hlavy: tož dropy Žitném na ostrově a v stepi jižní Moravy. Buď bratrem zvěr, květina sestrou! Zákony Indů kývají ti v duši, když jdeš faunou pestrou při Dyji a při Dunaji. 30 Ach, vždy za sluncem! V zbroji třpytné pod přílbou, štítem, strhna stan, přes Dunaj, přes ostrovy Žitné sestoupíš k Srbům na Balkán. 31
DÍK POVÝŠENCE GRATULANTU
Když činovník Kuba švec jmenován byl vrchním ševcem za to, že byl starý chlap a že kdysi slynul pěvcem, všici ševci nižších sfér zůstali úžasem němi, a když Kubu potkali, klaněli se nízko k zemi. Vědom slávy vrchní švec po rynku se vážně suje, holedbá se titulem, nižší ševce ignoruje. 32
MĚSTO POD RADHOŠTĚM
Já mám Frenštát tuze rád: neměl by se jmenovat městem u tří děvuch snad? Každá kvete lelují, pověz, jak se jmenují? Lomná život nespíná, letí jako bystřina, než ji chytí Lubina. Třetí? – Jak bych řekl rád: Bystrá! – Ale překřtívat nelze, – to jen literát od Západu trefí snad. A tož Bystré – jak mu pad název kmene na kabát. V létě jedna šumnější druhé: hladí, konejší, jak je slyšíš zavolat, nedovedeš odolat. 33 Již tě vezmou – blaze ti! – čisté vlny v objetí. Zamračenou hlavu zved’ až do mraků Radhošť-děd. Den-li jasný a suchý, hledí na tři děvuchy, jimž v úpatí život dal: Leťte, děti, s hor i skal do roviny mimo kleč a frenštatsku držte řeč! Krátká, sladká, půvabná a jak atlas hedvábná: v předposlední slabice zvoní přízvuk. – (Babice, děvucha, šuhaj i kmet mluví tak od věčných let.) 34 Komu protivný by byl, vari od nás na sto mil! Kmen ten akcent neprodá: to je barva národa! Všecko patří v jeden kruh jako Otec, Syn a Duch: tři děvuchy, Radhošť-děd a řeč kmene jako med! Do Frenštata pospěšte, trojicí se potěšte; ta vás bozká v líce hned: tři děvuchy, Radhošť-děd a řeč kmene jako med! 35
ROZMLUVA S OSUDEM
Jsi pán nad pánem, chacharem: ač ambice jsem míval skromné, Ty nebil jsi mne tatarem, Tys cepem zrovna mlátil do mne. „Vy, lidé, jste mi podruhy, nahnuté třtiny, stébla zvadlá: já biju podle zásluhy, a škoda té, co vedle padla. Dal jsem ti život před lety, ne právě zlý a dlouhý skoro: a jak’s ho užil, prokletý? Co pravil ráz filosof Thoreau? ‚Život na tě čeká jak drak: chyť se s ním do křížku, můj žáku! Neb nikdy není špatný tak, jak ty, s ním měřen, darebáku!‘“ 36 Máš pravdu! Zasloužil jsem jen vše, čím Tys přitiskl mne k hlíně: však nech mne zhasnout v tichý den při motýlích a při kalině: až bude život v ústupu, až v zem hodím kostečky bílé... „Tak prach nad tebou udupu a zakřepčím si při mohyle!“ 37
J. S. MACHAROVI 1914
„Mha za mnou buď, mha přede mnou“, tak Popelka si přála, když zrak a touha tisíců za její stopou vála. „Jas před Tebou, jas za Tebou!“ tak Morava Ti k svátku za písně, co jsi zazpíval a dal nám na památku. 38
OTAKARU BYSTŘINOVI k 60. roku života.
Bázlivá otázka, dám za ni dvojtečku: Že prý máš šest křížků, veselý starečku? Kdo si rád zazpívá a kdo si rád zavdá, ten nemá šedesát, že to není pravda? Kde je mladý život? Jako běs uhání, kde je republika pod Súchovskou strání? Z Věrovan jsi pošel, z role požehnané, nesl jsi do světa humor širé Hané. 39 Jak jest a jak byla pod tatarem panským, jste ji zachytili s kmetíkem Zábranským. Bude žít, čas letí nech jak voda říčná, Legenda hanácká a Břehule sličná! Dohnal, Ty, Zábranský, duše milované, budou věčně žíti v srdci naší Hané. Čtvrtý pak do brázdy nech se mi neschová, potpoliš hanácký. Přikryl z Prostějova. 40 Do hanácké pětky jeden chybí ještě, ten kovářův synek, ten co je z Náměště! Nestačí ti sláva v tom moravském světě, vylezeš na desky v pražském kabaretě. Znějí zlatým pánům zle moravské tony, propadneš hanebně s bubny a s kanony. Dobře ti tak! Nemáš v zlaté Praze místa, šak’s moravský hříšný, šak’s separatista. 41 Modlímeť se: „Prahy chraň nás, Jezu Kriste,“ my moravští hříšní, my separatisté! V hospůdce pod Lysou zem veselím duní, tancuješ s goraly na vysokém Gruni. Vyhříváš jak slušno na všecky starečky, břehem Ostravice staré své kostečky. Za moravským vínem tam létají nožky do Hroznové Lhoty u malíře Jožky. 42 V deštivém Jičíně z paragrafů tašky vytahuješ šťastně uvázlé Valášky. Je tam málo slunce, čímž si život zkrátíš, pustíš kraj kravarský, do Brna se vrátíš? Po Dyji se projdem po slunečných obcích, budeme pít víno na Pavlovských kopcích. Žij nám zdráv a vesel, – mráz bodlák nezmaří – dočekej se šťastně patriarchů stáří! 43 A když jsem dozpíval, že dáš vína bečku na veselý svátek, veselý starečku? 44
ALŠI MRŠTÍKOVI ke 14. říjnu 1921.
Medový starečku, nesem na ošatce upřímné své přání k Vaší šedesátce. Diváky, Diváky, v kotlině ležíte, vzácné vy starečky v klíně svém nosíte. Řekněte mu dneska blahopřejné slůvce, šak to švarně napsal o té své Habrůvce! Na své mládí hledí jak na krásnou bajku, vážně třímá dlouhou a kantorskou fajku. 45 Bože! Mladost přešla jako sen v pohádce, do teskných dní bzučí včely na zahrádce. Budou jej dnes chválit, budou o něm psáti, mně, staříku zlému, jest mu vykrákati: Napsal jste to pěkně o švarné Habrůvce, ale trousil zlý ton v jakési Silůvce. Moravský chlap nad tou formou ruce spíná: Ďábelská to pražská vysoká čeština! 46 Odpusť hříchy, Pane, nám i arestantům, ale Silůvky jsou vždy plurale tantum! „To mi na den slavný!“ blýská se Vám v oku! Šak jste mazal mládež přes čtyřicet roků! A s čím kdo zachází, na tom také sejde – praví Písmo svaté, a nad Písmo nejde! Sázel jste na dlaně rány všelijaké: když jste jednou chybil, no tak držte také! 47 Vinohrad jste štípil sobě moudrou hlavou: šak jste se s ním pávil před celou Moravou. Přilétla Vám na krk literátů smečka devátého října: je-li doma bečka? Jenom jedna bečka? Paní ruce spíná: vždyť jde také přáti Otakar Bystřina! No, já tam nebudu... Jinde kdes po světě... Možné, že bych slízl za svůj vinš po hřbetě. 48 Už nemějte za zlé bodavému střečku: bylo to jen špásem, medový starečku! Kdož Vám ruku stiskli, nech staří, nech mladí, vždy Vás vzpomínají, vždy Vás mají rádi! A kdyby ta bečka... (tak zavírám léčku) – tož mne též pozvete, medový starečku! 49
LEOŠI JANÁČKOVI k 3. VII. 1924. K 70. roku života.
Nerozumím muzice: barbaru virtuos hraje. Ale šum Ostravice, ale žal rodného kraje hledí na mne z Vašich not, kterým brzy rovno není – Maestro, buďtež dlouho zdráv, dlouho všem nám k potěšení! 50
IGNÁTU HERRMANNOVI k 70. roku života.
Život je tak teskný, radosti tak málo, budiž požehnáno srdce, které dalo tolik úsměvů nám v život strádající, že se rozesmáli i smutní staříci: Tys potěšil i srdce zdeptané, ó Herrmanne, ó Herrmanne! Víš, že každým život jak provazem kroutil, každý se zamračil, však Tys nezarmoutil 51 nikoho běhuté při života řece, ale jednou, drahý, nás zarmoutíš přece: Až rozloučení nastane, ó Herrmanne, náš Herrmanne! 52
VOJTĚCHU MARTÍNKOVI k 50. roku života. (K 11. IV. 1937.)
Bude dnes tém přátel stát v prahu domu, bude první zdraví přát, – víte komu? – Budou dnes sirény hrát hlasem hromu, a bude se usmívat Brušperk k tomu. Dím, jenž zvyklý bible dbát, ku přelomu: přidej, Pane, padesát k počtu tomu. 53
DIVÁKY
Na modrém nebi slunce parné, moravská ves v kotlině žárné. Pět mužů bylo: Vilém jarý, Frank, Norbert, Aleš, otec starý. Tři zmizeli a sami po den celý se otec s Alšem sadem procházeli. Nad nimi včel družina šumná, zvučná, a milenkou jim dýmka nerozlučná. Sto úlů stojí řadou vlastním v sadu a zraje víno vlastních vinohradů. Zem miluj! Kus hleď zakoupit k posledu, drž do hrobu, jak přísný odkaz dědů. 54 Svět lichý poznáš: když se život zkrátí, psy, koně, včely budeš milovati. Šel tvůrce Habrůvky. Sad v jarní páře. Povězte včelám: Není hospodáře! 55
ZA CHOTÍ MILOSLAVA HÝSKA
Je krásný srpen. Veselá stanula na stanici. Na východ dráha běžela, přes Odru, Ostravici. Ztepilá byla, kypěla půvabem, zdravím v líci. Budoucnost jasná šuměla kol sličné hlavy snící. Je jasný září. Držela horečka ji šílící. Neznala dcerky, manžela při ní v hoři stojící. Je teskný říjen. Hleděla tvář tichá ve světnici: to navždy zhaslá ležela v brněnské nemocnici. 56
ČTYŘVERŠÍ
Na bařině jste zdvihli tvrz, Na bařině jste zdvihli tvrz,
 čas ji nestrhne, nevydrobí. Sokolská pýcho, věky skrz zde stůj a sviť nám v příští doby! *
Nech deštěm mokrý albo sluncem rudý, Nech deštěm mokrý albo sluncem rudý,
 rob při Maršovcu věrný otců dráze; nikomu nepusť ani metr půdy, a lepší budeš všech vladařů v Praze! *
Před válkou, když náš prapor kles – Před válkou, když náš prapor kles –
 jaké to teskné upomínky! A dnes? Moravská šumná ves! Jak rád vás vidím, Kateřinky! * 57
Mlád být, děl bych kraje vachtař: Mlád být, děl bych kraje vachtař:
 hore za Opavu, hore! Daleko hedvábný Jaktař, a kostečky mdlé a choré. *
Starý Havran, jenž věky přežil, Starý Havran, jenž věky přežil,
 v sebe schoulen, sedí sám, nikdy pro veřejnost nežil: tak jen pozdrav posílám. *
Cestou je nám život vésti Cestou je nám život vésti
 hrbatou či lomenou, ze zatáčky přeji štěstí všem, kdož mne kdy vzpomenou. *
58 POZNÁMKY K BÁSNÍM
VŽDY ŠŤASTEN BUĎ! – Psáno generálu Jaroslavu Kunzovi do památníku za studií gymnasiálních r. 1883. První verše šestnáctiletého básníka.
KLEC. – Po prvé v Besedách Času r. 1904 pod pseudonymem Smil z Rolničky.
DOMASLOVICE. – Věnováno knězi-buditeli Ježíškovi. Po prvé v Besedách Času r. 1904 pod pseudonymem Smil z Rolničky.
PĚSNIČKY z GRUNĚ. (Gruň. Vojenská košulka. Děvucha z Šumbarka.) – Básně z r. 1914. „Vojenská košulka“ byla po prvé otištěna r. 1916 v „Beskydských besedách“ společně s básněmi „Mohelnice“ a „Kalina l“ jako „Tři písničky od Bílého kříže“ pod pseudonymem B. Šarek. Všechny tři „Pěsničky z Gruně“ otištěny roku 1918 pod týmž pseudonymem v prvním čísle „Bezručova kraje“.
GRUŇ II. – Po prvé v „Českém světě“ r. 1923.
DRAGON HANYS BLENDOVSKÝ. – Báseň z roku 1914. Po prvé otištěna r. 1918 v prvním čísle „Bezručova kraje“.
NOVÝ MLÝN. – Z r. 1917. Po prvé v „Pěšinách“ r. 1934.
PĚTVALD. – Po prvé v „Listech Petra Bezruče Janu Herbenovi“. (Vydala Milena Herbenová v Praze r. 1930 v edici „Réva“.„Réva“.)
[61] SVATÁ RUS. – Z roku 1923. Otištěna po prvé v „Nivě“ („Nový lid“) v únoru 1923 pod značkou ***.
TOUHA. – Z r. 1923. Po prvé v Národní Politice r. 1930.
NECH PO MĚSTĚ. – V Lidových novinách 1933.
SLEZSKÝ SRPEN. – Z roku 1925. Ve sborníku „Slezský rok“ r. 1936.
VÍTR-OTEC, VODA-MATKA. – Z roku 1928. Ve sbírce „Za recitátorkou Božkou Voldánovou“ r. 1930.
LISTOPADOVÁ PÍSEŇ. – „Naše kniha“ 1928.
DYJE A DUNAJ. – Ve sbírce „Jižní Morava v písních Petra Bezruče“, kterou r. 1933 vydal Alois Kučík v Břeclavi.
DÍK POVÝŠENCE GRATULANTU. – Z roku 1919. Otištěna r. 1922 v Lidových novinách. Po převratu byl autor, preterovaný jako poštovský kontrolor za Rakouska, jmenován vrchním kontrolorem.
MĚSTO POD RADHOŠTĚM. – Z r. 1934. K výstavě ve Frenštátě. Otištěno v katalogu téže výstavy, v Lidových novinách a též samostatně nákladem propagačního odboru krajinské výstavy moravskoslezského Pobeskydí ve Frenštátě pod Radhoštěm.
ROZMLUVA S OSUDEM. – Dosud neotištěná báseň z r. 1936.
[62] J. S. MACHAROVI K PADESÁTCE. – Ve sborníku „Slovácko Macharovi“ z r. 1914 pod pseudonymem B. Čermák.
OTAKARU BYSTŘINOVI K ŠEDESÁTCE. – V Lidových novinách r. 1921.
ALŠI MRŠTÍKOVI K 14. ŘÍJNU 1921. – V Lidových novinách 1921.
LEOŠI JANÁČKOVI K SEDMDESÁTINÁM. – Z roku 1924. Po prvé otištěno v knize „Leoš Janáček. Pohled do života a díla“, vyšlé nákladem F. Borového v Praze 1924. Verše byly psány Leoši Janáčkovi k sedmdesátce 3. července 1924 do Ukvald.
IGNÁTU HERRMANNOVI K SEDMDESÁTINÁM. – Švanda Dudák r. 1924.
VOJTĚCHU MARTÍNKOVI K PADESÁTINÁM. – V „Kole moravských spisovatelů“, almanachu „Dr. Vojtěch Martínek, život a dílo“ a v Moravskoslezském deníku 1937.
DIVÁKY. – Ke dni 24. února 1925, kdy zhasl Aleš Mrštík. Po prvé v „Ruchu“ 1. března 1925.
ZA CHOTÍ MILOSLAVA HÝSKA. – Z r. 1925. Otištěno 15. října 1925 v „Ruchu“.
NA BAŘINĚ JSTE ZDVIHLI TVRZ... – Z r. 1930. Sokolu v Kostelci na Hané, když postavil tělocvičnu.
NECH DEŠTĚM MOKRÝ... – Z r. 1932. Mladému rolníku z Branky, když se ujal gruntu.
[63] PŘED VÁLKOU... – Věstník Matice opavské r. 1933. Blahopřání k povýšení Kateřinek na město. Kateřinky, osada moravská, dostaly se před válkou do německých rukou.
MLÁD BÝT... – Lidové noviny r. 1934. Psáno k jaktarské slavnosti k 25. výročí české měšťanky.
STARÝ HAVRAN... – Právo lidu r. 1934. Pozdrav k valné hromadě Národní jednotě slezské v Praze.
CESTOU JE NÁM ŽIVOT VÉSTI... – Novoroční gratulace k 1. lednu 1935 v denním tisku.
Vysvětlivky k slezskému nářečí: baba = žena; – gruň = vzdělaný svah, lesem obklíčený, s lukami, poli kopnými a chalupami; – grapa = pustá strž; – veśole, vesele = svatba; – hafery = borůvky; – šumný = sličný; – leluja = lilie; – tatar = karabáč; – potpoliš = křepelka; – vachtař = strážce (Wächter); – Maršovec = polní trať při Moravici mezi Kylešovicemi a Brankou.
[64] Petr Bezruč PARALIPOMENA Básně ve Slezských písních neobsažené. Dvěma suchými jehlami vyzdobil Alois Moravec. Vydal jako IX. svazek edice TRIANON Dr. Prokop Toman ml. v Praze 15. září 1937 k sedmdesátinám básníkovým. Vytiskl svojí latinkou Karel Dyrynk v Praze 150 číslovaných a autorem podepsaných výtisků. Výtisky čís. 1–15 na pravém japanu, výtisky čís. 16–150 na hollandském ručním papíru Pannekoek. – Mimo tento náklad vytištěno ještě 20 výtisků neprodejných pro autora a nakladatele, číslovaných I–V na japanu, VI–XX na hollandském ručním papíru. Číslo 121
E: mk; 2006 [66]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Trianon; Toman, Prokop; Dyrynk, Karel
(Petr Bezruč – Paralipomena – Básně ve Slezských písních neobsažené. Dvěma suchými jehlami vyzdobil Alois Moravec. Vydal jako IX. svazek edice Trianon Dr. Prokop Toman ml. v Praze 15. září 1937 k sedmdesátinám básníkovým. Vytiskl svojí latinkou Karel Dyrynk v Praze 150 číslovaných a autorem podepsaných výtisků. Výtisky čís. 1–15 na pravém japanu, výtisky čís. 16–150 na hollandském ručním papíru Pannekoek. – Mimo tento náklad vytištěno ještě 20 výtisků neprodejných pro autora a nakladatele, číslovaných I–V na japanu, VI–XX na hollandském ručním papíru. Číslo 121)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 68