U nebeské brány.
U nebeské brány duše
stojí plna skroušenosti.
„Ach, otevři, Petře svatý!
ať mne zlaté nebe hostí!
Otevři mi, Petře svatý,
otevři mi bránu k ráji!
Slyším již andělské hlasy,
jak sem libě zaznívají!
„Pověz napřed,“ řekl na to
klíčník svatý vážným hlasem,
„bylas dobrá, ctnostná duše?
Dobročinná každým časem?
Věřilas a milovala,
lásku k nuzným v srdci měla?
Nebo snad jsi v hříchu žila?
To chci, abys pověděla!“
Ticho u nebeské brány,
duše mlčí, mlčí, vzdychá,
znovu ptá se svatý Petr,
znovu zas je duše – tichá.
„Vzpomeň si jen“,jen,“ hlasem vlídným
dále svatý Petr zvídá –
„jeden dobrý skutek aspoň!“
Duše s bázní odpovídá:
17
„Otče svatý! Jedenkráte
v zimě bylo, kdy den krátký,
sníh se sypal – tma a vítr –
a vánoční právě svátky,
potkala jsem sirotečkasirotečka,
v sněhu brodilo se, robě,
v chudých šatech, bosonohé,
vzala já jsem dítě k sobě,
šaty, botky, jak jsem mohlamohla,
doma jsem mu vyhledala;
– ovšem, nebylo to nové –
ale ráda jsem to dala.“
Duše před nebeskou branou
ještě něco říci chtěla,
ale v tom již nebes brána
do kořán se otevřela.
„Vejdi, vejdi, duše milá,
vejdi v ráje svého Pána,
za ten skutek, byť i jeden,
otvírá se nebes brána.“
Svatý Petr usmívá se,
vlídně hledí dolů k zemi –
duše v nebe, k Bohu, k ráji
zašuměla perutěmi.
18