U nebeské brány.

U nebeské brány.
U nebeské brány duše stojí plna skroušenosti. „Ach, otevři, Petře svatý! ať mne zlaté nebe hostí! Otevři mi, Petře svatý, otevři mi bránu k ráji! Slyším již andělské hlasy, jak sem libě zaznívají! „Pověz napřed,“ řekl na to klíčník svatý vážným hlasem, „bylas dobrá, ctnostná duše? Dobročinná každým časem? Věřilas a milovala, lásku k nuzným v srdci měla? Nebo snad jsi v hříchu žila? To chci, abys pověděla!“ Ticho u nebeské brány, duše mlčí, mlčí, vzdychá, znovu ptá se svatý Petr, znovu zas je duše – tichá. „Vzpomeň si jen“,jen,“ hlasem vlídným dále svatý Petr zvídá – „jeden dobrý skutek aspoň!“ Duše s bázní odpovídá: 17 „Otče svatý! Jedenkráte v zimě bylo, kdy den krátký, sníh se sypal – tma a vítr – a vánoční právě svátky, potkala jsem sirotečkasirotečka, v sněhu brodilo se, robě, v chudých šatech, bosonohé, vzala já jsem dítě k sobě, šaty, botky, jak jsem mohlamohla, doma jsem mu vyhledala; – ovšem, nebylo to nové – ale ráda jsem to dala.“ Duše před nebeskou branou ještě něco říci chtěla, ale v tom již nebes brána do kořán se otevřela. „Vejdi, vejdi, duše milá, vejdi v ráje svého Pána, za ten skutek, byť i jeden, otvírá se nebes brána.“ Svatý Petr usmívá se, vlídně hledí dolů k zemi – duše v nebe, k Bohu, k ráji zašuměla perutěmi. 18