SESTRO!...
S hlavou skloněnou, s duší, v níž zástupy nesmělých Tužeb k světlu se tlačily, kráčel jsem cestou.
V sluch zalétal mi rozvášněný smích a hovor a jásání...
Hlavu pozvedl jsem a níž ji sklonil zas...
A dále a dále šel jsem cestou...
Stále vtíral se hluk života. – Ale já odpíral...
V nitru mém tytéž tesklivé, toužící tiché hlasy.
Až jednou! – – –
Útlá, jemná ruka Tvá dotkla se kdys čela mého...
Oči naše se setkaly.
A duše naše se poznaly. Duše naše, jež nikdy dříve nezřely se, ale blízkosť bytí, spřízněnost tušily. – –
V sobě zbudovali jsme tichý chrám Lásky své, v němž se tak rády ruce k modlitbám čistým spínají...
Mám Tě tak rád! – – Ne pro ten sličný hmoty tvar, ale pro jasnou drahou duši Tvoji. –
Tys ruku podala mi, když opuštěn jsem šel v očekávání Světla.
Tys světlem duše mé! – A hvězdou života! – –
O, vždy mi sviť a půjdu bezpečně vždy! –
Sestro! – – Mé duše sestro! – – –
E: jf; 2006
35