K bílé tvé duši (1901)

Verše, František Emanuel Zelenka

Diplomatická verze Ediční verze
Fr. Em. Zelenka: K BÍLÉ TVÉ DUŠI (Verše.)
Tiskem a nákladem Em. Stivína v Praze.
[I] Sestře duše mé...
[III] Tobě, bílá duše má, jež celé vyplnilas moje bytí, jež dýcháš ve všech myšlénkách mých a usmíváš se všemi mými náladami, Tobě, jejíž blízkosť dávno šeptala v Tušeních mých a jejíž spřízněnosť zjevila se, naučivši Krásu a Velikosť a Lásku mě znát, Tobě připisuji prosté verše své... F. E. Z.
[V] K BÍLÉ TVÉ DUŠI.
[VII]
KLAŇ SE!..SE!...
Mořem Neznáma bílé labutě plují, plují labutě bílé a čisté jak lilie květy, tamo na vlnách modravých nesou se jasné jich čety.čety, jiné v samotách tajné sny svoje snují. Tam královna bledá a smutná a vznešená, krásná, z ní linou se stříbrná světla a čistá a jasná! Slyš ten tajemný šepot, neznámý, svatý, svatý, neznámý šepot, jímž od věků celá pláň dýchá, v duši vkrádá se a klesá nad města v dřímotách tichá, nízká otvírá okna doškové chaty. O, Tajemství hluboka moře, ó neznámé světy, vy labutě bělostné, Velkého nádherné květy!..květy!... Jasná vznešená světla k radostné tuše, k tuše radostné světla, vy labutě stišených nocí, Krásy poslové věční a bez mezí velikých Mocí! Svatý, Laskavý, Silný! – – Klaň se, má duše!... 1
DVĚ HVĚZDY.
Po nebi plavaly vznešeným vesmírem hvězdy dvě čisté, vzdáleny od sebe daleko. A jedna toužila a druhá doufala. V hlubokém vysoku jednou se setkaly hvězdy dvě čisté, vzdálené od sebe daleko. A jak se uzřely, blahem se zachvěly. Blahem se zachvěly, neboť se poznaly hvězdy dvě čisté. Touhu a naději poznaly. Tehdá to věděly, sebe že hledaly. Bez sebe že nelze býti jimjim, cítily hvězdy dvě čisté. Útěchou v lásce se usmály – – Potom se spojily, v jedino splynuly – – – – – – – A jedna hvězda čistá plula vesmírem... 2
VE STÍNU LESA.
Nad námi tichounce šeptaly větve smrčí, a chvělo se listí buků, a dumaly koruny modřínů dávné zkazky – – Mech lil kolem opojnou vůni z drobných svých květů. Ve větvích zpíval ptáček zpěvy milosti. Slunce hřálo do větví a plazilo se mechem a vřesovím....vřesovím... Nám bylo tak blaze v duši. V ní zpívalo štěstí, a chvěla se touha, a jásala láska; – – naše veliká láska a čistá, jež vzpučela, zkvetla v objetí buků, ve stínu lesa. – 3
AŽ Z RÁNA JSI KDYS VEŠLA TIŠE...
Já churavěl. – A duší mojí honily se mraky, a duší hřímalo, a palčivé v ní plály blesky, a na obloze Žití černé zřel jsem hnát se ptáky, a na ni bledých do mlžin se zavěsily stesky. Já churavěl. – A v okovech jsem sténal věk již celý, nadarmo o klid volal jsem a vnořoval se v snění a hlavou v šedé narážel jsem stěny nízké cely a luny hnal se za svitem, jenž dřímal na kamení. Juž sesláblý jsem byl, a sténal hlas můj usínavý... Já tupě čekal jsem, kdy hrobem ukončí ta muka. – Až z rána Jsi kdys vešla tiše, mé se dotkla hlavy, a zas mě k svobodě a žití vyvedla Tvá ruka. – 4
TY DOBŘE VÍŠ...
Ty dobře víš to, drahá, že gloriolu nejsladší jsem kol Tvé hlavy snivé ovinul; ..ovinul;... v ní záříš Ty celá, Tvoje milá, drahá tvář. – – – Tu gloriolu velkou, jež Tě čistým činí andělem, na něhož vzhlížím, v něhož doufám, k němuž se modlím na kolenou svých vždy!.....vždy!... 5
ČEKÁM...
Já čekám na Tě... A dobře vím, že jistě přijdeš. Má duše to praví mi, jež zalétá k Tobě, na Tvojich skrývá se ňadrech a poslouchá tiše, jak bije Ti srdce, a poslouchá, a ví, a jásá, že přijdeš dnes ke mně – – – 6
DUŠE DVĚ...
Duše dvě letěly vesmírem, jakoby hledat cos chtěly, – duše dvě letěly vesmírem a čistou hvězdu plát zřely. Duše dvě z různých stran spěchaly, kde onu hvězdu plát zřely, – v jásání hvězdu svou objaly, ruce své k modlitbám sepjaly, splynuly v polibek vřelý....vřelý... 7
POJĎ, DO LESA ZAJDEME...!
Pojď, do lesa zajdeme, duše má čistá, tam usednem v opojný koberec mechu!... Já položím hlavu svou do Tvého klína, já budu se dívati do Tvojich oči, já budu se stápěti v hloubce Tvých očí, já v úsměvech jásati budu Tvých očí. – Tam vášnivě zulíbám sladké Tvé rety, tam vášnivě zulíbám bílé Tvé čelo, tam vášnivě zulíbám jemné Tvé vlasy. – Tam v objetí, polibcích, splynutí duší si nadšeni řeknem, jak máme se rádi....rádi... A dlouho si o lásce budeme šeptat a budem tak šťastni tam, budem tak šťastni... Nám nad hlavou potáhnou ševely stromů, nám nad hlavou zazpívá jásání ptáků, nám nad hlavou opojí vzduch vůně lesa; – a nade vším plát bude veliké Slunce....Slunce... Nám v duši též potáhnou ševely stromů, nám v duši též zazpívá jásání ptáků, nám v duši též opojí vzduch vůně lesa. – A nade vším plát bude veliké Slunce, že nezvíme ani, že žije kol svět. – – 8 Jen pro sebe v kyprém tam prodlíme mechu, jen pro sebe v jásání budem se líbat, jen pro sebe do Světel budem se vznášet a v štěstí svém najdeme celý svůj svět. – Pojď, do lesa zajdeme, duše má čistá, tam usednem v opojný koberec mechu!... 9
LEKNINYLEKNÍNY.
Hle, na rybníce tichém bílé květy zrají!... To čisté lekníny se sněhem odívají, to čisté lekníny tam nevinností planou a k sobě v úsměvech zvou lásku rozjásanou. Jsou jako hvězdy v oblacích. – Tu stojí v řadě, tam v tlumu kupí se jak vážné na poradě, tu dva jen vůní dýší v těžkém slunném jase, a opodál květ sirý ve snech usmívá se. Před zrakem nádherné to nebe otevřené, a na něm řady hvězd porůznu rozházené, a kolem vůní krás ovzduší opojené. – Slyš, vlnka v květech zpívá, tajné zvuky zvoní, – tvé tělo k vodám v roztouženosti se kloní, a v duše náladách se divné stíny honí....honí... 10
K SOBĚ PŘIMKNUTI...
K sobě přimknuti jsme dívali se, jak před námi se třásl kouř. – A do duší svých jsme dívali se;..se;... do nich ševely stromů, dech pestrých květů, do nich Samota, Ticho lesem volající házelo nádherný blaha květ a poupata roztoužených snů. – K sobě přimknuti jsme dívali se a netušili, nad lesem že chmury roztáhly se, jak černé sítě rozpjaly se, až padal dešť. – Ten oheň uhasil..uhasil... Já svým jsem zahalil Tě šatem a na svá těsněji přivinul prsa. – – Nad námi svítila záře, – na rtech Tvých plály mé rety. Nad námi hnaly se mraky, – jásaly duše nám štěstím. Nad námi chvěly se stromy, – v duši nám zkvétala poupata růží – – – K sobě přimknuti jsme dívali se a zřeli jen sebe a teplo svých těl jsme cítili a zrychlené bití svých srdcí jsme cítili a žár očí svých jsme cítili a zpěv duší svých jsme cítili, své štěstí, své štěstí, sladké své štěstí – – – – – – – – – – – – – – 11
Nad západem slunce zastkvělo se. – S jehličí zvolna stékaly krůpěje do mechu. – Příroda zmládla. – Lesem svěží dýchala vůně, jíž čistá vzpučela poupata růží v zahradách našich – – – 12
NÁLADA.
Hudba dnes přírody nedělí hlaholí, vyjdu si z vesnice zjásaných do polí, vdechovat budu tam letní dech topolí. Budu se potápět v hlubinách velkých krás, chladem mě ostíní na mezi žitný klas, k duši mi zazpívá ptáčete drobný hlas. V topolí, na mezi, stíny a slunka třpyt, tam se mi tiše tak a milo bude snít, s celičkou přírodou budu tam hovořit. Nad hlavou budou se bohaté klasy chvět, v trávě mě opojí mateří doušky květ, budu tam se světem celičkým rozprávět. 13
MODLITBA.
Znáš lásku mou, jíž vyplnil jsem svoji duši zúplna k Tobě, k Tvé bílé duši. – Ty taketaké víš, proč duše má se chvěje tak často, že chtěla by plakat hořké slze, že lkát by chtěla velikým pláčem: že myslí, že nejsi přece Ty celá její!.. .její!... Smiluj se, drahá má, smiluj, ušetři chvil mě, kdy má by duše plakat a lkát a chvít se musela! – – Já chci Tě mít, musím Tě mít, jen já, Tebe celou, já, a někdo jiný zásvitu přízně – nikdy! – Tys má!!....má!!... 14
ŠTĚSTÍ.
Na rybníce lekníny dýchají krásou. – Pojď, milá má, půjdem je trhat, lekníny bílé půjdeme trhat. – Skloním se k hladině ke květům, vdechnu jim polibky čisté, vpletu Ti lekníny do vlasů, do Tvojich vonících vlasů, a dívat budu se v nadšení, jak líbezná jsi a krásná, jak Ti to ve květech leknínů sluší .sluší. – A dívat budu se v nadšení do našich duší, jak jásají štěstím – 15
JDEŠ-LI...
V zeleném olšoví bloudím ..bloudím... Nad hlavou v korunách stromů dívá se pohádka léta, vznešená pohádka léta zvonivých tonů. Louka voní travou, potok pod nohou mojí s břehy se líbá a laškovně šplouná. A slunce se dívá v koruny olší, a slunce zlatí listy svým zlatem, a slunce s otázkou hladí mé tváře. – Celá příroda hýří krásou, zpívá a vznešenosť hlásá a do mojimojí duše vznícené rozsévá touhy. – Vystoupím na stráň, usednu do vonné trávy, v níž plazí se stín mladé břízy. – 16 Přede mnou ořeší spletené s mladistvým smrčím, pod strání olše, uprostřed potok. – Usednu do vonné trávy a toužebně budu se dívat, kde mlýna štít z dáli se bělá, jdeš-li – – – – – 17
SEN VEČERA.
Ticho vznáší se kolem mých spánků. Večer je klidný, nerušený. Malé lampy svit o nábytek tříští se prostý a skromně nahlíží do koutů sšeřených. Sen večera ruší jen hodin tikot, jenž jednotvárně vleče se po stěnách... Tak sám! – – Smutek nepřítel sahá mi v duši. Nikdy!..Nikdy!... Do rukou hlavu skláním. Vábných mě vzpomínek oblétá roj.....roj... 18
BYLO LÉTO...
Bylo léto. Nad lesem plálo slunce, a v objetí lesa, ve stínu stromůstromů, plála družná dvě srdce láskou čistou vzňatá štěstím. 19
SAMI...
Samota studená dýchala se stěn. Tiše, s okem sklopeným jsme vešli, jakby se bázeň tajila nám v duši, a v prsou mocně třáslo se srdce. Pak dlouho, vše věštícím pohledem jsme nahlédli v hlubiny duší, v nichž cosi se chvělo, cosi se chvělo. – Byli jsme tak sami, byli jsme tak sami! – A večer byl, a byla noc.noc, a byli jsme tak sami, byli jsme tak sami. Jasný den když dovnitř nahléd oknem, stih’ před Tebou mě na kolenou; – Tys hladila můj vlas a líbala mé čelo. – ... 20
TYS NEPŘIŠLA...
Čekal jsem na Tebe, bílá má duše, že přijdeš a okrášlíš síně moje, že zveselí se přítomností Tvojí, že naplní se hudbou slovy lásky Tvojí, že jasné budou a veselé a příjemné Tebou. Já tolik Tě čekal, dlouho jsem čekal, vyhlížel do dálky, po Tvojich pátraje stopách, pátraje, zřím-li Tě chvátající ke mně, pátraje, zřím-li Tě usmívající se a kynoucí mně a těchu nesoucí mně, mé duši, mým touhám, mým snům, mým krásným, vábivým snům... Tolik jsem těšil se na Tebe!..Tebe!... Tys nepřišla, drahá má duše. – Tak dlouho plakal jsem pro Tebe. – 21
VYZNÁNÍ.
Já dlouho před Tebou jsem klečel na kolenou a tiše šeptal Ti svou touhu rozvášněnou, můj hlas se třás. A sladkou bázní třáslo se mi celé tělo, když polibky jsem vtiskal na Tvé bílé čelo vždy zas a zas. A jásala má duše, zpívaly mé rety, když tisíckrát jsem líbal lilií Tvých květy nevinných krás. – 22
ŽEHNÁNA BUDIŽ!...
Žehnána budiž v každém okamžení vždycky! Při častém milém na Tě pomyšlení vždycky! Tys něžný slavík, v chvílích trudu jenž útěchu mi šeptá v čistém pění vždycky! Tys anděl bílý, bol jenž každý mi v jasný pramen stálých slastí změní vždycky! Své štěstí čtu z Tvé duše čisté, své blaho ve Tvém každém uzardění vždycky! Nechť slze v oko vnutí Život! Když půjdeš v růžích, rád já půjdu v trní vždycky! 23
DISSONANCE.
Kol hlučný smích věšel se na stěnách, a tony valčíku třásly se zmateně, a hovor povlovný vlekl se po síni, a cosi cizího odvšad se dívalo. Studený Smrti chlad celou šel prostorou. – Zřeli jsme, že vešli jsme kamsi, kde nebyl náš domov, kde cizí jsme byli, že vešli jsme kamsi, kde Samota nestaví tiše svých kroků. – – I prchli jsme odtud, tak volno nám bylo, když sami jsme kráčeli utichlým šerem a tiskli se k sobě, – tak volni a sami. – 24
VÝKŘIK.
Velikým žalem se chvěje má duše, zachytit snažím se klid v bouři nitra, abych si všecičko uvážit mohl, – a jasné myšlénky přec nejsem schopen. Má hlava plna je nesmírna smutku, plna je víření, hluku a křiku, ve spáncích jak by se rozstoupit chtěla – Víš, po čem duše má dychtivě práhla!... Před zrakem šedé se mlžiny věsí, na tváři teplého cosi mě pálí, rety se nesmírnou bolestí třesou, a duše v rozchvělých výkřicích volá. – 25
NEDĚLE.
Neděle! Přítmí plní světnici mou. Na obloze mraky se ženou. Chlad prosytil vzduch. – Jsem sám, tak sám a smutno je mi. Vzpomínám!... Zalétám daleko, daleko duší, tam, kde dlí Ona – – – Snad také vzpomíná na mě. – Šero houstne. Do oken tleská déšť. Ach, nedělní odpůldne! – ..odpůldne! – ... 26
HLE, DUŠE MÁ...
Hle, duše má, ptáci letí nad hory, a v zástupech, v širé letí prostoře, již v mlhavu, ztrácejí se za bory, dál spěchají, kamsi k teplu přes moře! V roztoužení otáčím zrak za nimi. – Jich křídla mít, v blankyt nad kraj bych se zdvih’ v let spěchavý, za rty Tvými sladkými, k nim slétl bych, tiše blahem umřel v nich. – – 27
VŮNĚ LÉTA.
O vůně léta! S jakým spěchem s ní chvátal, les kde vábil tmavý je šeptem větví, vůní trávy a zpěvem ptáků, kyprým mechem. Vše plno lásky jejich dechem, jich šepot potok slyšel hravý a kvítí a les šepotavý, vše lásky rozchvělo se echem. „Mé Světlo!“ – To si říci chtěli a lásky v štěstí zapomněli, jak všechno jejich šumí slovy. Teď sám se tady ve sny hrouží, teď květu, vlnkám, lesu poví, jak po ní touží, touží, touží – – 28
VZPOMÍNÁM...
Odjelas v cizinu a mě jsi tady nechala sama, nechala, v smutku a vzdechu a touhách a pláči nechala jsi mě, nechala. Často však hovoří duše má s Tebou, vzpomíná na Tě, vzpomíná, v smutku a vzdechu a touhách a pláči vzpomíná, ráda vzpomíná – – – 29
PODZIM.
Vítr rve listí v chumáči, na hladi vod je omáčí, a mně je touhou ku pláči. Chladný dech věje z pustých hnízd, lesem se šíří ostrý hvizd, v poli se žlutý honí list. V kraji se podzim prohání, z lesů jde smutné volání, Smrt chladně shlíží se strání. 30
VEČERNIVEČERNÍ NÁLADA.
Měsíc, hle pluje po nebi, zář lije kolem všady, hvězd družných věrném v průvodu ho provázejí řady. Měsíc, hle pluje po nebi, na zem se dolů směje, hlaď šumícího jezera se drahokamy stkvěje. – Měsíc, hle pluje po nebi, háj nad strání jen hoří; – a v prsou srdce stísněné se v roztoužení noří. 31
VRAŤ SE...
Žloutne již listí na stromech v háji, vítr jím svistí. V luhy i lada se šumných větví pozvolna padá. A vítr hraje v sežloutlém listí, nese je v kraje. Listí se třese, vítr je honí v poli i lese. V zahradě, poli, k trávě se chýlí stromové holí....holí... Kde jsou teď oni, kteří tu v létě baví se, honí? Kde jsou ti mladí, dříve již v štěstí snívali tady? – – Kteří tu stáli v jasu a štěstí, dávno jsou v dáli. Byli tu chvíli, za svým teď cílem ve světě pílí. 32 V slzách i blahu ku předu lepší klestí si dráhu. Světem se honí pro úsměv slávy, bojují pro ni. – – V některé chvíli zda také pomní, tady že žili? – Duše má bílá, vzpomeneš také, Tys že tu žila? – Bez smavých květů, smutno je tady, bez Tvojích retů. Vrať se, mé nebe, v štěstí ať zase zobjímám Tebe! Vrať se v mé sady! Pak i tím chladem vzpučí květ všady – – Listí se třese, vítr je honí v poli i lese... 33
MÁ KRÁLOVNA PŘIJDE!
Ať nádherou královskou síně mé svítí! Má královna přijde. Ať stěny se zlatem a brokátem třpytí! Má královna přijde. Ať nesčíslné řady světel se vznítí! Má královna přijde. Ať kadidla vonný kouř síní vzduch sytí! Má královna přijde. Ať vzácného opojí vše vůně kvítí! Má královna přijde. Ať v čistých jen tonech se zřím síně chvíti! Má královna přijde. – Má královno, paní má, Světlo a Žití, nuž vstupte již, duše má touží Vás zříti! – – Má královna vchází! – – – 34
SESTRO!...
S hlavou skloněnou, s duší, v níž zástupy nesmělých Tužeb k světlu se tlačily, kráčel jsem cestou. V sluch zalétal mi rozvášněný smích a hovor a jásání... Hlavu pozvedl jsem a níž ji sklonil zas... A dále a dále šel jsem cestou... Stále vtíral se hluk života. – Ale já odpíral... V nitru mém tytéž tesklivé, toužící tiché hlasy. Až jednou! – – – Útlá, jemná ruka Tvá dotkla se kdys čela mého... Oči naše se setkaly. A duše naše se poznaly. Duše naše, jež nikdy dříve nezřely se, ale blízkosť bytí, spřízněnost tušily. – – V sobě zbudovali jsme tichý chrám Lásky své, v němž se tak rády ruce k modlitbám čistým spínají... Mám Tě tak rád! – – Ne pro ten sličný hmoty tvar, ale pro jasnou drahou duši Tvoji. – Tys ruku podala mi, když opuštěn jsem šel v očekávání Světla. Tys světlem duše mé! – A hvězdou života! – – O, vždy mi sviť a půjdu bezpečně vždy! – Sestro! – – Mé duše sestro! – – – E: jf; 2006 35
Bibliografické údaje

Nakladatel: Stivín, Emanuel
(Tiskem a nákladem Em. Stivína v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: VIII+36