POJĎ, DUŠE MOJE...
Pojď, duše moje, vylétnem do výše,
nad hrdé domy, pod nebe hvězdnaté,
a dumat budem nad městem životem
hlučícím, městem v ticho se hroužícím.
Ke krbům tichým vstoupíme blažených
do světnic štěstím společným zjasněných,
a míru slyšet hymny tam budeme
a něhu nových zníti a rodících.
Budeme se dívat do hrdých paláců,
do síní zlatou stížených nádherou,
do síní v hladkých znějících hovorech,
na lidi v masce lži jen a přetvářky.
Na tváře budem dívat se ubledlé
únavou, hladem těla se vlekoucí,
na ruce shublé, mdlobou se třesoucí,
k projevu lásky nadarmo vztýčené.
39
Na špínu komor dívat se budeme,
na bídné cáry tvrdého lakomství,
pod jehož stínem ve zlatém zvonění
poklady dobra dřímají zmrtvělé.
Do nezvířených zalétnem zátiší
a v duše mladé nahlížet budeme,
v jichž chrámech čistých v neznámém tušení
vykvétá bělost sněhových lilií.
Plačíce zvolna vejdeme do ulic
ve matném světle odporně stemnělých,
do ulic v hnusném blátě se topících,
kde mládí vzpěvuv zpěvu mrhá své spasení.
A budem jásat, duše má, radostí
nad těmi, kteří pokorně k světlu jdou,
a budem plakat, duše má bolestí,
nad těmi, kteří v zpívání padají.
40