POJĎ, DUŠE MOJE...

POJĎ, DUŠE MOJE...
Pojď, duše moje, vylétnem do výše, nad hrdé domy, pod nebe hvězdnaté, a dumat budem nad městem životem hlučícím, městem v ticho se hroužícím. Ke krbům tichým vstoupíme blažených do světnic štěstím společným zjasněných, a míru slyšet hymny tam budeme a něhu nových zníti a rodících. Budeme se dívat do hrdých paláců, do síní zlatou stížených nádherou, do síní v hladkých znějících hovorech, na lidi v masce lži jen a přetvářky. Na tváře budem dívat se ubledlé únavou, hladem těla se vlekoucí, na ruce shublé, mdlobou se třesoucí, k projevu lásky nadarmo vztýčené. 39 Na špínu komor dívat se budeme, na bídné cáry tvrdého lakomství, pod jehož stínem ve zlatém zvonění poklady dobra dřímají zmrtvělé. Do nezvířených zalétnem zátiší a v duše mladé nahlížet budeme, v jichž chrámech čistých v neznámém tušení vykvétá bělost sněhových lilií. Plačíce zvolna vejdeme do ulic ve matném světle odporně stemnělých, do ulic v hnusném blátě se topících, kde mládí vzpěvuv zpěvu mrhá své spasení. A budem jásat, duše má, radostí nad těmi, kteří pokorně k světlu jdou, a budem plakat, duše má bolestí, nad těmi, kteří v zpívání padají. 40