ZAPADLÉ CESTY.
VERŠE.
Tiskem a nákladem Em. Stivína v Praze.
1901.
[3]
ZAPADLÉ CESTY.
[5]
ANNĚ PALETOVÉ.
[7]
DALEKÁ CESTA...
Země temnou spala nocí, v trávě dýchal květ,
teskno bylo k zamlknutí, smutek chvěl se všady,
Tajemstvími rozchvěly se dálných světel řady,
Tajemstvími odvěkými, jimž se kloní svět.
Čas nad zhýčkanými městy okřídlený táh’,
staleté se orloje na věžích rozzpívaly,
zvolna zmlkaly, až v dáli stenem umíraly,
padly v propasť vod, jež tiše lkaly v dřímotách.
Unavený lesem bloudil bledý luny svit,
poceloval mrtvou tůni, šedou věky sosnu,
zkolebané vinice se rozšeptaly do snu
polím, jejichž líný vzduch byl dechem vína spit.
Na skrčené štíty chudé sladký přelud pad’,
vyprávěl, že jednou se jim nízké zjasní střechy,
žluté že zaplaší znění unavené vzdechy,
hrdé stavěl zahrady, kde stál dřív prostý sad.
9
Na jezeře horském bílé kvetly lekníny,
po skalinách nekonečně píseň táhla dlouhá,
do zamlklých zátiší se ukrývala touha,
po etherných naříkaly květech lučiny.
V řadách hrobů vpadlých svaté práhlo Mlčení,
do světel se neunavených bděním povznášelo,
na vlnách utichlé noci svatou věrou mřelo,
píseň země přítmím hrála věčna víření.
O svém slunci vyprávěla jabloní si běl,
o síle a touhách, o lásce hvězd snily řady,
čekala noc jitra – skryté snad se bála zrady –
duší věčný plápol vzplál – v před noci dech dál spěl.
Země temnou spala nocí, v trávě dýchal květ,
teskno bylo k zamlknutí, smutek chvěl se všady,
Tajemstvími rozechvěly se dálných světel řady –
odhodlaný Dobra hledat, Štěstí šel jsem v svět.
10
POUŠŤ BYLA DLOUHÁ...
Poušť byla dlouhá, nekonečně smutná
a mrtvá od východu na západy,
jen písek bílý, líný hřích jak ležel,
a slunce pražil dotek na něm všady.
Vzduch suchý kolem nepohnul se ani,
nezlíbámnezlíbán spřízněním omladlé trávy,
nezhýčkán květy, ani dechem stromů,
stál tichý strnule a klidně spavý.
Poušť byla dlouhá, mrtvá, širá, smutná,
a do niní zbloudil člověk štvaný trýzní,
a za ním slepě pospíchaly davy;
teď rády šly by zpět, když hynou žízní.
11
KDYŽ PŘIŠLO JARO.
Jarní něhou dýchala země,
z ticha v proudy procitl smích,
mladé slunce zjásalo ve mně,
s polí slední shánělo sníh.
Na cestách se válelo bláto,
potok pln byl zkalených vod,
role bujnou zelení vzňato,
lesem zpíval vil chorovod.
Vonné táhlo rašení v sady,
k nebi s písní vylétl pták,
květy z trávy vydechly všady,
proudem tužeb zachvěl se zrak.
Jarní něhou dýchala země,
s polí slunce shánělo sníh,
Touhy snivé snesly se ke mně,
láska tichá šeptala v nich.
12
ŠLA TICHÁ...
Jak luny bledé paprsky září,
ve svatém něhou šeptají vznětu,
šla tichá, klidná s nevinnou tváří,
šla jako ta, jež nepatří světu.
Šla městem vírným ve sladké muce,
o rajských sadech jakoby snila,
nesla se tiše, s dítětem v ruce,
šla velká městem bělostná víla.
Kde žena s tváří svrásčelou celou,
znavený stařec bědou a lety
ji slzou zdraví v oku svém vřelou:
„Matičko naše!“ – šeptají rety.
Jde s malým dále dítětem zvolna,
jí zpěvy v duši radosti zvoní,
tvař bílá září šťastná a bolná
a oko čisté dolu se kloní.
13
Kde dítě chudé s ní se tu střetlo,
jí s vděkem ruce líbalo bílé,
na bledém čele jaro jí zkvetlo,
zněl úsměv na rtech blažené chvíle...
Tak hlučnou kráčí ulicí dále,
slavena kolem chudými všemi,
na líci úsměv září jí stále,
jen to své oko upírá k zemi. –
Kde úzká cesta zmírala v hluku,
já kroky její v ostychu stavil
a v úctě velké stiskl jí ruku:
„Má sestro čistá!“ tiše jsem pravil.
Svit těchy rajský – rázem však zbledl,
s velikým duše mísil se bolem,
já dojat zvolna hlavu k ní zvedl,
zřel – slepa byla, tmou vše jí kolem.
14
Kde moje ve tmách tušilo tělo,
stočila hlavu ve sladké muce,
ta čistá sestra! – Já její čelo
a bílé zlíbal bez počtu ruce. –
„Jsem šťastna, bratře, láska bol maří“,maří,“
šeptla jak vánkem vůně jde květů; –
šla tichá, klidná s nevinnou tváří,
šla jako ta, jež nepatří světu...
15
IMPROVISACE EROTICKÁ.
Do Tvého oka jsem se zahleděl,
v něm lásky kvetl taj,
já divil se, že dřív jsem nevěděl,
co šeptá jeho taj.
Do Tvého oka jsem se zahleděl,
v něm štěstí jas mi vzplál,
a já je sestro, ret se blahem chvěl,
já je zulíbal.
Do Tvého oka jsem se zahleděl,
to všechno vědělo,
a úsměv sladký tiše na rtu děl:
„Což to tam chybělo?“ –
16
TAJEMSTVÍ NOCI.
Noc hvězdná nad vískou dýchá,
ta dříme únavou tichá.
Na nebi světů dav září
s tajemnou unylou tváří.
Luna se do větví shýbá,
s vlnkami řeky se líbá.
Stříbrné v listech tká třásně,
v řece se zrcadlí jasně.
Do chalup vkradlo se snění,
světel juž bledých tam není.
Po stromech vánek jde jemně,
rosou se zmlazuje země.
Tiše klid noci jde s jasem,
pes jenom zaštěká časem.
17
Do sadů padají stíny,
jedem v nich dýchají blíny.
Netopýr zbloudilý kdesi
svaté kol stišení děsí.
Vzduch letním sycen je chladem,
vůně bdí ve květu mladém.
Spí ves a ticho je všude,
v statku i chaloupce chudé. –
Slyš, tamo kdos tiše sténá –
Ve stínu stodoly žena.
Do klína hlavu svou sklání,
s čela krev utírá dlaní.
Proč nocí chví se tu skrytě? –
V klíně zaplakalo dítě...
18
NA HLUBINÁCH.
Mou loďku řada bílých líbá vln,
pad’ do nich měsíc snící stříbra pln.
Vanutí šera táhne nad hlavou
a ptáci usínají doubravou.
A květin vzduchem vůně těžký dech
se rozpjal v nevystihlých hovorech.
U břehu rozchvělo se rákosí,
a z dáli píseň touží kohosi.
Na vodách celují se lekníny,
a duše má se dívá v hlubiny...
19
VY VŠICHNI!..VŠICHNI!...
To dítě ubohé se vždy tak smutně dívá,
„o, kupte fialky“fialky,“ když tiše prosí,
jak šťastnou radostí mu jasné oko zpívá,
když peníz útrpný mu podá kdosi.
To dítě ubohé se vždy tak smutně dívá,
„o kupteo, kupte fialky“,fialky,“ když marně prosí,
co trpkých výčitek se v mladé duši skrývá,
a oko skloněné se slzou rosí. –
A já k svým prsoum bych to dítě tiskl malé,
já bych je k srdci tiskl vzbouřenému
a celoval, jak matka líbá, neustále,
když sklání k děcku v kolébce se svému.
A já to dítě z cesty odkopl bych bolem,
když v tichém šepotu své ruce spíná,
já zahřímal bych na ty, již jdou tupě kolem,
a vyčet jim, jak podlá je ta vina.
20
MĚJ MĚ RÁDA.
Ještě krok můj nezabloudil do dálavy,
ještě teplo „doma“ sálá kol mé hlavy,
ještě vstříc mi věky stromů šepotají,
ještě láskou čistou jásá pták tu v háji.
Ještě kol mé duše bloudí něhy záře,
ještě matky zjasní úsměv staré tváře,
ale Tebe, jenom Tebe láska tuší,
mám Tě, drahá sestro moje, plnou duši.
V Tobě dýchám jen a sním a doufám v Tebe,
okem Tvým se dívá na mě píseň nebe,
v přátelství Tvém procitly zas nové světy,
na vypráhlých pustinách mých vzplály květy.
Vzplála Něha, Láska vzplála v duši mojí,
zpívá Tobě hned a pláče v nepokoji
blahých snů, jež ráda kolem nás si spřádá; –
sestro moje, sestro bílá, měj mě ráda.
21
NARCISS.
Narcisse divný, Narcisse šílený,
proč smutná neokouzlila tě Echo,
Narcisse hrdý, Narcisse zdráhavý,
svůj abys obraz miloval zbloudile?
Proč smutná neokouzlila tě Echo
svým vlasem zlatým, který zpíval vánkem,
svým okem snivým, v kterém plála Něha,
svou láskou, která zmírala v tvých stopách.
Narcisse hrdý, Narcisse zdráhavý,
proč s hladí mrtvých vod jsi srostl klidnou,
proč marně vzpínáš rámě po svém stínu,
své milenky, své podivné milenky?
Svůj abys obraz miloval zbloudile,
nad vodou vzdycháš, líbat chtěje hříchy,
a touhou zklamán hyneš nestišenou,
Narcisse divný, Narcisse šílený!
22
VYŠLI V BLÁTO.
Byl vlhkem prosycen vzduch jara,
když dešť se ztišil na chvíli,
nad lesem míhala se pára,
pod větví sedli motýli.
Ve trávě chladil vánek rosy,
květ v poli těžkou vůní plál,
pták mokrý tiše pipal cosi
a dole zajíc v křoví spal.
Po lese táhla vůně smolná,
s jehličí na mech pláč se lil,
a oni vyšli v bláto zvolna
a žádný slova nemluvil. –
23
ZPÍVAJÍ NÁLADY.
Slunce nad obzorem usíná,
v krvi se rumění dubina,
duše má na Tebe vzpomíná.
Slunce hrá v hořící západy,
šero jde v lesy a zahrady,
a ve mně zpívají nálady.
Ty, jež jsi lásky mé sladký sen,
vůní Tvé něhy jsa opojen –
drahá má, sestro má, zmírá den!
Zmírá den, může však naše snad
v tisíci polibcích láska vzplát,
může noc perutí objímat.
Pojď, vtiskni rety své na můj ret,
zulíbám čela Ti bílý květ,
pojď, láskou rozchvíme celý svět.
24
KTEŘÍ JDETE KOLEM.
Ulicí hlučnou kráčela denně
v proudícím davu, v kočárů mihu,
před sebou v koši ovoce jihu,
zvolna šla smutná a zamyšleně.
Chodníku dutě dláždění znělo
pod stopou její dřevěnou nohou,
ana se vlekla s obtíží mnohou,
v oku jí vlahém cestou se tmělo.
Ulice dvě kde městem se kříží,
bohatí kde se v kavárně baví,
zřel jsem, jak vždycky kroky své staví,
s touhou a prosbou k míjícím vzhlíží.
Jak svoji hlavu zvířenou bědou
na prsa chorá v zklamání sklání,
zvolna jen šeptne: „Kupte si, – páni;“
tupě jdou ti, ti v smíchu se vedou.
25
A ona v pláči vzdychne si z hloubi,
hluboko k zemi hlavu svou kloní,
v duši se dávné vzpomínky honí,
v nichž tma a teplé světlo se snoubí.
Koho pak soustrasť z bohatých jímá,
kdo pak jen trochu s bídnými cítí,
když v cestě zří je pod nohou mříti?
Kdož pak si také žebroty všímá!..všímá!...
26
MÁM TĚ RÁD!
Jako velké slunce světy,
jako mladé jaro květy,
mám Tě rád.
Jako vzduch svou drahou vůni,
jako leknín tichou tůni,
mám Tě rád.
Jako své les dávné báje,
jako pták svůj zpěv a háje,
mám Tě rád.
Jako motýl k vzácné růži,
duše má se k Tvojí druží,
mám Tě rád.
27
ČLOVĚK.
Jak dlouho šli již onou pouští mrtvou,
jež obzorem se táhla, nevěděli,
oběma zdálo se, že věčnosť celá
jim dýchá žízeň do vypráhlých hrdel.
Tak zvolna šli, již znaveni a slabislabi,
a vzhůru dívali se, zda snad mraky
nad nimi po nebi se honí šedé,
jež by jim žití sílu vdechly v tváře.
A šli, – až posléz – málo kapek vody
svítilo v písku – první padl do niní –
a druhý rychle udeřil ho v skráně
a přes mrtvolu srkal vodu smrti...
28
DÁL OD MÝCH ZAHRAD.
Cikánka jakás plíží se kol zahrad mých,
vloudit se snaží mezi pestré záhony,
kde lilie a růže zrají s narcisy,
a chtivým zrakem do jejich se vpíjí krás
a plným ssaje dechem vůni nádhernou,
jež daleko v mých dýchá drahých zahradách.
Cikánka jakás plíží se kol zahrad mých
a v lákavých si vstup chce získat úsměvech,
aby snad zničila mi všechnu krásu v nich,
aby snad urvala tam rukou čistý květ,
aby snad spálila jej černých očí tmou,
aby snad dechem jejíjejím horkým svadlo vše.
Však marně bloudí cikánka kol zahrad mých
a chtivým zrakem do jejich se vpíjí krás
a v lákavých si vstup chce získat úsměvech. –
Má duše starostná u vchodu na stráži
a bdělostí se zachvívá, by nevstoupil
kdos drzý do záhonů světel zahrad mých.
29
OPADAL KVĚTU PEL...
On, otrok rozkoší a nenasycen zcela,
v šat oděn křiklavý, jak čas to nes’,
a ona plnou modní nádherou se stkvěla
na družek vzdor a mnohým na přetřes.
Tak vyšli z domu, galantně jí podal rámě,
splynuli s davem v hlučné ulici
a věděli, že mnozí dívají se na ně,
jim planá radosť vzplála na líci.
Cos švitorně jí šeptal stále v tichu,
vstříc ona dětským umem šveholí,
šli v odiv důvěřivi, plni slov a smíchu,
až posléz vešli zkvetlých do polí.
Tam s duší zatajenou honili se travou,
trhali květy, jimiž plála mez,
a ve lži věřili – moderní děti – pravou
že lásku čistou snad přec najdou kdes.
30
DUŠE CHCE VZPOMÍNAT.
Nad krajem sluneční paprsek jásá,
na stráni šeptá a směje se krása,
do duše nálady jara dech střásá.
Ve větvích procitlé ptáče sny zpívá,
nad travou vzpučelý mladý květ kývá,
mládež za motýli honí se divá.
Kde jaký les a háj, hlaholí smíchem,
sšeřená ústraní lekají hříchem,
duše chce vzpomínat v zákoutí tichém. –
31
SVĚT.
Cestu žitím bědnou dal ti Pán. –
Kráčím odhodlán.
Zlata zářné poklady ti dám. –
Chudobu rád mám.
Krásou těla budeš obdařen. –
Duši cením jen.
Zavedu tě v mladých druhů smích. –
Já rád žiju tich.
Kyprých děv tě vnady opijí. –
Hmota zabíjí.
Jménem tvým se vesmír bude chvět. –
Sláva jarní květ...
32
SLUNCE.
Slunce!
Trávy s procitlým šeptají jarem. –
Slunce!
Květy životem dýší. –
Slunce!
Lesy chvějí se v touhách. –
Slunce!
Ptáci zpívají radosť. –
Slunce!
Štěstí zklamané v samotách pláče...
33
ECHO.
O, Echo neblahá, ó Echo nešťastná,
jež bloudila jsi v roklinách a tichu skal,
ó Echo prokletá, ó Echo vyštvaná,
hlas vládkyně jíž rety sevřel bezřečí!
Jež bloudila jsi v roklinách a tichu skal
do nocí hlubokých němotou znavených,
když slova hledaly, jež vyrostla v nich kdes
a žila, ztrácela se tebou v samotách.
O, Echo prokletá, ó Echo vyštvaná,
o čem ti lesů vyprávěly šepoty,
čím as tě šálily do zamlklých dum tvých,
když marně v objetích jsi ždala smutku pel.
Hlas vládkyně jíž rety sevřel bezřečí,
jež po hladké jsi mřela tváři Narcissa,
až v Touhách vyznělas na lesů bludný hlas,
ó Echo neblahá, ó Echo nešťastná.
34
CESTOU.
Před mým krokem šklebila se propasť,
úzká jako stezka vede v mechu,
tma a chlad až ke mně vstoupal z dola,
kdo se v ní kdy sřítil – marno vzdechu.
Hluboko jsem naklonil se do niní,
mrtvé ticho vlálo kolem hlavy,
– jak by v Neznámo nám svítit mohlo –
louč jsem do tmy mrštil plápolavý.
Zřel jsem, dole mdle jak sténal člověk,
ruce svíral v pěstě, sbrocen krví,
podál zbraň, a u ní laňka mladá –
nebyl poslední však ani prvý.
35
ILLUSE.
Svit lampy došeptal. – V sny mě vábíšvábíš, noci?
Aj, noci, nikoliv, zde si sednu tiše; –
ach, ano, samoto, temno tajem dýše,
to temno, rád tě mám, v své mě spínáš moci. –
O, vy zde, předrahá, vy jste přišla ke mně,
vy, moje nejdražší, jdete, vím to, z dáli,
vás vedlo srdce sem, oči světlem plály,
vy duše přišla jste mé se dotknout jemně.
Jste asi znavena, vedle usedněteusedněte,
má drahá, milená; ke mně nocinocí bledou
vy cestou spěla jste, jíž se smutky vedou,
a vy jste chvátala, bílý snů mých květe.
Já dobře tušil to, že sem zavítáte,
má duše toužící dnes to šeptala mi,
když skláněl v zádumách jsem se nad knihami,
kol snivé hlavy vám oplétal sny zlaté.
36
A vy jste přišla juž, v této smutné době,
jež vámi zjásala v nekonečné zpěvy,
jež vy jste přenesla srdce na záchvěvy,
a jste tak znavena, odpočiňte sobě.
Tak, tak jen blaho mé, těsně přitulte se,
já zlíbám ruce vám, čelo, sladké rety,
a vlasy, šíje běl, čistých liljí květy;
o, blíž se přitulte – zmírám slastí v plese. –
Ten smích! – Kde’s milená? – Tma se kolem třese..třese...
37
NIKDY.
Leknínu poupě v zeleném obalu,
v zelených listenech zavité poupě,
nad tvojim ožitím skláním své čelo,
dlouho je skláním v dechu tvém tušeném.
Leknínu poupě v zeleném obalu,
nad tvojim ožitím vzpomínám dávna,
dívám se, zlehka jak listeny puknou,
na vodách pluje procitlý čistý květ.
Leknínu poupě v zeleném obalu,
rozjásáš hladinu nevinnou bělí –
kdy však mých mladých snů poupata vzplanou? –
nezlíbají choré duše již nikdy.
38
POJĎ, DUŠE MOJE...
Pojď, duše moje, vylétnem do výše,
nad hrdé domy, pod nebe hvězdnaté,
a dumat budem nad městem životem
hlučícím, městem v ticho se hroužícím.
Ke krbům tichým vstoupíme blažených
do světnic štěstím společným zjasněných,
a míru slyšet hymny tam budeme
a něhu nových zníti a rodících.
Budeme se dívat do hrdých paláců,
do síní zlatou stížených nádherou,
do síní v hladkých znějících hovorech,
na lidi v masce lži jen a přetvářky.
Na tváře budem dívat se ubledlé
únavou, hladem těla se vlekoucí,
na ruce shublé, mdlobou se třesoucí,
k projevu lásky nadarmo vztýčené.
39
Na špínu komor dívat se budeme,
na bídné cáry tvrdého lakomství,
pod jehož stínem ve zlatém zvonění
poklady dobra dřímají zmrtvělé.
Do nezvířených zalétnem zátiší
a v duše mladé nahlížet budeme,
v jichž chrámech čistých v neznámém tušení
vykvétá bělost sněhových lilií.
Plačíce zvolna vejdeme do ulic
ve matném světle odporně stemnělých,
do ulic v hnusném blátě se topících,
kde mládí vzpěvuv zpěvu mrhá své spasení.
A budem jásat, duše má, radostí
nad těmi, kteří pokorně k světlu jdou,
a budem plakat, duše má bolestí,
nad těmi, kteří v zpívání padají.
40
NADARMO!
Nad krajinou jara dech,
radosť písní v topolech,
smutek v šerých sed mých zdech.
V lese plně raší břízy,
v květ vše bují plno mízy,
světlo duše mizí, mizí.
Potok šepotá pod strání,
tráva v tepla mladne plání, –
s jarem jásat vše mi brání.
Každým rokem všechno zmladne,
na vše zeleň s bělí padne,
v mé však duši není žádné.
Každý rok vše vzbudí zas,
všady vzpučí smích a jas,
ale dávno juž můj zhas...
41
PÍSEŇ ZNÁMÁ.
Nad městem se rozzpívaly hrany,
Smutek padl v davy,
jeho jméno létlo na vše strany,
bylo plné slávy. –
Nízká komůrka zamlkle dýše...
V trudném zamlčení
vešel spěsněspěšně, vzhlédl k nim a tiše
děl, že juž ho není.
Skloniv hlavu, sedl blíže dveří,
světnicí den zmírá; –
žena stěžka sklonila se k dceři:
„Plač jen, dcero sirá“...
42
VRAŤ SE!..SE!...
Opřela hlavu v mozolné ruce,
pohlédla k lesům v mrazivé muce,
v mrazivé muce.
Cítila, z nich jak vůně kol dýchá,
píseň jak známá vřesem chví tichá,
vřesem chví tichá.
Hodila srpem v požatou trávu,
sklonila s dumou uštvanou hlavu,
uštvanou hlavu.
Každičký keř a modlitba ptáka,
tajemným kouzlem vše ji tam láká,
vše ji tam láká.
43
O, dnové dávní, odváté chvíle,
zapadlá stezka, sasanky bílé,
sasanky bílé.
K lesům se dívá, v duši ji zebe:
„Vrať se, můj drahý, vrať se, mé nebe! –
vrať se, mé nebe!..“nebe!...“
44
DĚTI.
Na mladé trávě husy pasou děti,
jich výskok divý s křikem vzduchem letí;
tu hlouček v smíchu míčem v čety hází,
tam chlapec hůl si hladkou hledá v mlází,
v běhu se jedni předstihují zručně,
opodál jiný bičem praská hlučně,
tam knihou dva se octli v čarném kraji,
a husy v bujné sny jim štěbetají;
vzduch rozhřátý sved’ mnohé do rybníka,
hlaď hlukem vlní se, a voda stříká. –
Žebračka shrblá po hrázi se plazí,
hned v povel střelou všichni vzhůru nazí,
chléb černý z děravé jí berou nůše.
Ona se dívá, zvolna dál jde hluše,
jen chvilkou šeptne: „Nechte již mě, drazí;“
a na to hodný blátem za ní hází –
až zajíce kdos uzří oka vzpláním,
nechají ženy, s křikem běží za ním.
45
VZPOMÍNKA IRONICKÁ.
Na záplavě v hymnách písní usínal již den,
vdechoval jsem vůni vlasů její opojen,
na rtech náhle sesmutnělých zatřás jí se sten.
Ovinula kol mé hlavy jemné ruky běl,
v přívalu slz nenadále trysklých zrak se rděl.
tázavě se v moji duši v prosbách zahleděl.
Ke skráni pak přitiskla mi líce ruměnné,
já jí slíbal pochybnosti v oku tlumené –
„Nikdy nezapomním Tebe, věříš, blaho mé?“
46
PANE, JDEM.
Znaveni, sestro, uštváni k smrti,
v hrůzách se chvít a jásat přec –
osud tě, drahá duše má, drtí,
zulíbej blahem růženec.
Cítím ty na nás upřené zraky,
krvavě chtějí dnes se smát –
modli se, sestro, modlím se taky,
odejdem brzo, jsem tak rád.
Slyšíš, jak řev tam zatřásl mříží,
smrt v oněch zracích chvátá sem –
Ty, jenž jsi Kristus! – blíží se, blíží –
hlas volá sladký – Pane, jdem!..jdem!...
47
VYPLUL JSEM.
Zraky mé zamženy od hoře,
slední hled ve známé prostoře,
vyplul jsem, vyplul na moře.
Do krajin Ticha můj duch mě ved’,
prchal jsem z temnoty slz a běd,
za sebe jsem se neohléd’.
Byla má loďka slabých stěn,
vlnám já důvěřil bílých pěn,
nadějí plul jsem obrněn.
Vítr mi v pavučí plachty bil,
veslo vln z ruky proud vyrazil,
skořepí v propasť zatočil.
Loďka má úpěla na skále,
moře se chechtalo nestálé,
do nocí lkal jsem zoufale.
48
ZTEMNĚLÉ DUŠE.
Byla to poušť, a živá byla to poušť,
poušť do nocí hlubokých propadlá,
a po ní veselý uháněl smích,
a to byl Hřích.
Tou nocí prokletou a opovrženou
se vedly zástupy, vedly se v zpínání,
neznám kdos před nimi hlásil se ozvěnou –
Po Světle duše nechvěla se jim,
tak sladce šlo se jim, tak sladce,
nad hlavou házel kdos jim květy mdlé,
květy vlastním dechem povadlé,
a to byl Hnus.
Tou pouští zamlklou zvonily poháry,
a oni pili z nich, a pili z nich si smrt; –
na předu nahé vlekly se ženštiny
znavené vášní a opilé,
do nocí zpívaly vyžile
a nesly prapory...
49
JE NOC!
Je noc, je noc, na nebi luna svítí,
na nebi tisíc hvězd se dolu dívá,
je noc, je noc, stříbrem se rybník třpytí,
ve vánku tichém květ se těžký kývá,
je noc, je noc, kdy touhy srdce vznítí,
ptáčeti v hnízdě píseň zdá se snivá.
Je noc, je noc, pojď, půjdem, Smutku, v lesy,
kde větev každá větvi šeptá tiše,
je noc, je noc, pojď, na mech sedneme si,
jímž těžká vůně smolné kůry dýše,
je noc, je noc, tam všechno povíme si,
na co se v plané člověk neptá pýše.
50
NA POLI.
Obilí zlaté vlní se všady,
žnec žito kosí v bohaté řady.
Krůpěje potu s čela si stírá,
rukou pak zvolna projíždí vlasy,
na nebe modré tázavě zírá,
budou-li stálé pohody asi.
Kdos za ním stojí blizoučko tady,
Smrt – žito kosí v bohaté řady.
Krůpěje potu s čela si stírá,
rukou pak zvolna projíždí vlasy,
na nebe modré tázavě zírá,
budou-li stálé pohody asi.
(Paul Ernst: „Polymeter“).
51
UŽ JE TO DÁVNO.
Já žití netušil s cestou rozbouřenou,
když drahá houpala máť mě na kolenou –
ale už je to dávno.
V mé duši dětinné luzných snů hřál příval,
když k čistým v modlitbách hvězdám jsem se díval, –
ale už je to dávno.
A pak jsem v rozplání vyšel v svět se bíti
a doufal, v dáli kdes Slunce že mi svítí –
ale už je to dávno.
Má sladká důvěra tiché sady zřela,
do nichž se ničící špína nevetřela –
ale už je to dávno.
Kdys čímsi jásavým mladé srdce znělo,
pak smutný den, divý smích, vše odumřelo –
ale už je to dávno.
O duše! – Chátra a smích a v blátě stíny.
Kdys, ano kdys, o kdys – býval svět mi jiný –
ale už je to dávno.
52
AŽ JEDNOU...
Až jednou po letech my sejdeme se zas –
já v duši tajný bol, Vy v oku smích a jas!
Až jednou po letech my sejdeme se jen –
Vám bude vše se zdát, že mladý byl to sen!
Až jednou po letech my sejdeme se kdes –
Vy plna života, stín trosek nad mým kles’!
Až jednou po letech my sejdeme se snad –
ó, paní, nevíte, že měl jsem Vás tak rád!
Až jednou po letech my sejdeme se přec –
ó, paní, smějte se, jak je to k smíchu věc!...
53
A JÁ JDU.
Vítr se opírá do mého těla
a letí rozpoutaný nocí,
oř bujný,
hází mi vlasem, šatem mi vlaje,
a já jdu.
Od lesů podivná hudba tak hraje,
skřek divý moji duši mrazí;
tam sova
rozspalým tichem ve větvích zpívá,
a já jdu.
U cesty z díry se šelmy zrak dívá,
ostré se ve tmách zuby lesknou,
lev podál
k prudkému skoku na mě se týčí,
a já jdu.
Z houštiny hrozivý had na mě syčí;
mé tělo únavou se chvěje,
mé nohy
zdrásány trny vlekou se v času,
a já jdu.
54
Nocí jdu, ve větru, nestvůrných hlasů
ve skřeku, zvěře v hrozbách bludné,
jdu znaven,
k smrti, a doufám, čekám a doufám
a já jdu...
FINIS.
E: jf; 2006
[55]