ŠLA TICHÁ...

ŠLA TICHÁ...
Jak luny bledé paprsky září, ve svatém něhou šeptají vznětu, šla tichá, klidná s nevinnou tváří, šla jako ta, jež nepatří světu. Šla městem vírným ve sladké muce, o rajských sadech jakoby snila, nesla se tiše, s dítětem v ruce, šla velká městem bělostná víla. Kde žena s tváří svrásčelou celou, znavený stařec bědou a lety ji slzou zdraví v oku svém vřelou: „Matičko naše!“ – šeptají rety. Jde s malým dále dítětem zvolna, jí zpěvy v duši radosti zvoní, tvař bílá září šťastná a bolná a oko čisté dolu se kloní. 13 Kde dítě chudé s ní se tu střetlo, jí s vděkem ruce líbalo bílé, na bledém čele jaro jí zkvetlo, zněl úsměv na rtech blažené chvíle... Tak hlučnou kráčí ulicí dále, slavena kolem chudými všemi, na líci úsměv září jí stále, jen to své oko upírá k zemi. – Kde úzká cesta zmírala v hluku, já kroky její v ostychu stavil a v úctě velké stiskl jí ruku: „Má sestro čistá!“ tiše jsem pravil. Svit těchy rajský – rázem však zbledl, s velikým duše mísil se bolem, já dojat zvolna hlavu k ní zvedl, zřel – slepa byla, tmou vše jí kolem. 14 Kde moje ve tmách tušilo tělo, stočila hlavu ve sladké muce, ta čistá sestra! – Já její čelo a bílé zlíbal bez počtu ruce. – „Jsem šťastna, bratře, láska bol maří“,maří,“ šeptla jak vánkem vůně jde květů; – šla tichá, klidná s nevinnou tváří, šla jako ta, jež nepatří světu... 15