ILLUSE.

ILLUSE.
Svit lampy došeptal. – V sny mě vábíšvábíš, noci? Aj, noci, nikoliv, zde si sednu tiše; – ach, ano, samoto, temno tajem dýše, to temno, rád tě mám, v své mě spínáš moci. – O, vy zde, předrahá, vy jste přišla ke mně, vy, moje nejdražší, jdete, vím to, z dáli, vás vedlo srdce sem, oči světlem plály, vy duše přišla jste mé se dotknout jemně. Jste asi znavena, vedle usedněteusedněte, má drahá, milená; ke mně nocinocí bledou vy cestou spěla jste, jíž se smutky vedou, a vy jste chvátala, bílý snů mých květe. Já dobře tušil to, že sem zavítáte, má duše toužící dnes to šeptala mi, když skláněl v zádumách jsem se nad knihami, kol snivé hlavy vám oplétal sny zlaté. 36 A vy jste přišla juž, v této smutné době, jež vámi zjásala v nekonečné zpěvy, jež vy jste přenesla srdce na záchvěvy, a jste tak znavena, odpočiňte sobě. Tak, tak jen blaho mé, těsně přitulte se, já zlíbám ruce vám, čelo, sladké rety, a vlasy, šíje běl, čistých liljí květy; o, blíž se přitulte – zmírám slastí v plese. – Ten smích! – Kde’s milená? – Tma se kolem třese..třese... 37