JAR. VRCHLICKÉMU.
Jdu ve Tvých stopách, ozářená světlem,
jež jako slunce vychází mi vstříc –
v tom pozdním jaru v duši mojí zkvetlém
hlubokou nocí, v jasu blýskavic.
Já zírám k Tobě jako k svému Bohu
a vzývám Tebe ve svých modlitbách,
tak šťastna, že tou cestou jíti mohu,
kde slunce září jako maják v tmách.
Vím, cesta trnitá a daleká je,
květ vavřínů a růží svítí tam –
klas těžký zraje úrodného kraje,
a písněmi se chvěje nebes chrám.
Jsou bohové tam i pohanské modly,
a svatyně je plna obětí...
Jich nedotkne se zloba, život podlý,
k nim za večera výsměch nevzletí.
61
A v uzavřené urně na oltáři
Tvé srdce svítí jako drahokam
a nehasnoucím plamem rudě září,
kde used Bůh a trůní sám a sám.
Kde věřící se Tvému božství koří
a duše do extase poklesá...
a slunce nezapadá v mračném moři
a věčně planou modrá nebesa!
62