JAR. VRCHLICKÉMU.

JAR. VRCHLICKÉMU.
Jdu ve Tvých stopách, ozářená světlem, jež jako slunce vychází mi vstříc – v tom pozdním jaru v duši mojí zkvetlém hlubokou nocí, v jasu blýskavic. Já zírám k Tobě jako k svému Bohu a vzývám Tebe ve svých modlitbách, tak šťastna, že tou cestou jíti mohu, kde slunce září jako maják v tmách. Vím, cesta trnitá a daleká je, květ vavřínů a růží svítí tam – klas těžký zraje úrodného kraje, a písněmi se chvěje nebes chrám. Jsou bohové tam i pohanské modly, a svatyně je plna obětí... Jich nedotkne se zloba, život podlý, k nim za večera výsměch nevzletí. 61 A v uzavřené urně na oltáři Tvé srdce svítí jako drahokam a nehasnoucím plamem rudě září, kde used Bůh a trůní sám a sám. Kde věřící se Tvému božství koří a duše do extase poklesá... a slunce nezapadá v mračném moři a věčně planou modrá nebesa! 62