ZA HANOU KVAPILOVOU.

Tereza Dubrovská

ZA HANOU KVAPILOVOU.
Já ve snách vídám Tvoji krásu plavou, ó, básníkova Beatrice snivá, jdu vonným šerem mladou vesnou smavou, pták v modrém bezu sladce tak si zpívá. duJdu k rovu Tvému, duše osamělá, sní jaro v haluzích o věčné touze, kde hvězdná noc se nad Petřínem stměla, nás chladný, bílý kámen dělí pouze. Jdu pomodlit se k Tobě v pozdním tichu, Tvou světlou krásu vzývat rozjasněnou, žár srdce zchladit, hrdost svou a pýchu, svou duši nesu Tobě rozechvěnou. Ó, pod mramorem zachvěje se země, Ty přijdeš ke mně jako sestra milámilá, ruku vložíš na mé žhavé témě: „Svůj věčný klid jsem žitím vykoupila!“ 68 A zmizíš zase, luzný přelud sladký – Tvé zlaté srdce slyším do tmy bíti... Tě do života marně volám zpátky... jen bílý mramor svítí nocí, svítí. 69