NIKDY VÍC...

Tereza Dubrovská

NIKDY VÍC...
Že nikdy víc – to nelze srovnat v duši, že nesejdem se v žití nikdy víc – má touha znikne prázdnotou kdes v hluši, a ztichne srdce na Tě čekajíc. Už přešlo léto, v záři blýskavic je duše zemdlena, noc blízkou tuší – jak toužně na Tě čeká, marno říc’! Ty klidně spíš, a nic už nevyruší Tvůj svatý klid – té noci kráčím vstříc, jež kol se kupí, tepny moje buší – a nemohu to chápat: nikdy víc! 17