SLOKY.

Tereza Dubrovská

SLOKY.
Já neloučím se s Tebou – jako v snění jdu v místa ta, kde odpočíváš klidně, Krist nad oltářem usmívá se vlídně, a slunce barevná skla v zlato mění. Je šero v kapli; věnce vydechují tou zvadlou vůní vypěstěných květů – o zašlém jaru vyprávějí světu – svit cyclamen a růží, větve thují. A duše má se do minula noří... jdu zkvetlým sadem, všemi alejemi... Dnes bílý rubáš kryje sad a zemi, a ve Tvých hlavách věčné světlo hoří... Já neloučím se s Tebou – v lůně věčna, kde obloha jak klenba dómu pne se – vím, otče, jednou zase shledáme se! Jsou nevyzpytné cesty nekonečna. 12